31 C 371/2023-191 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 145 763,38 Kč s příslušenstvím s tím, že uzavřela s žalovaným nejprve dne 13. 8. 2017 rámcovou smlouvou mj. o běžném účtu a následným dodatkem č. 2 k rámcové smlouvě dne 28. 7. 2019 i smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč, který byl dne 30. 7. 2019 vyplacen na běžný účet žalovaného. Žalovaný čerpaný úvěr řádně a včas ve sjednaných měsíčních splátkách po 3 120 Kč nesplatil, a proto žalobkyně celý úvěr zesplatnila dne 14. 6. 2023. Žalovaný celkem uhradil 115 665,81 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 3. 4. 2024, k němuž se nedostavil žádný z účastníků (žalobkyně se omluvila). Soud proto věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, z nichž zjistil následující skutečnosti: Na základě dodatku č. 2 k rámcové smlouvě ze dne 28. 7. 2019 byla téhož dne uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným smlouva o úvěru č. . , Anonymizováno, , jejíž součástí byly i obchodní podmínky a ceník, na základě které žalobkyně poskytla dle výpisu z účtu dne 30. 7. 2019 na účet žalovaného úvěr ve výši 200 000 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal splatit ve sjednaných měsíčních splátkách po 3 120 Kč dle splátkového kalendáře, což se však nestalo, neboť žalovaný dle tvrzení žalobkyně a podle přehledu splátek uhradil jen část splátek v celkové výši 115 665,81 Kč. Žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila ke dni 14. 6. 2023. Dle úvěrové zprávy neměl žalovaný v době uzavření úvěru žádný aktivní produkt s tím, že mu bylo zbývajících 14 žádostí o spotř. úvěry zamítnuto. K osobě žalovaného bylo dále zjištěno, že je žalovaný ženatý a s jednou vyživovací povinností a bydlí v nájmu. Příjem ze zaměstnání ve výši 26 880 Kč byl ověřen výpisem z účtu žalovaného. Ostatní příjmy domácnosti 20 000 Kč doloženy nebyly, stejně jako výdaje žalovaného ve výši 17 800 Kč, přičemž z výpisu z účtu žalovaného lze dovodit, že v období 3 měsíců před uzavřením předmětného úvěru příchozí platby na účet žalovaného odpovídaly výši odchozích plateb (počáteční zůstatek 52 Kč a konečný zůstatek 32 Kč). Žalobkyně vyzývala žalovaného k zaplacení před podáním žaloby dopisem ze dne 14. 6. 2023. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádná relevantní skutková zjištění významná pro posuzovanou věc.4. Na základě provedených důkazů, které byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve své vzájemné souvislosti, lze po skutkové stránce uzavřít, že žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru dne 30. 7. 2019 poskytla žalovanému částku 200 000 Kč, ze které žalovaný dosud splatil celkově 115 665,81 Kč.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi žalobkyní a žalovaným sice došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně žalobkyně nedoložila, že by řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Přestože žalobkyně shromáždila doklady o příjmu žalovaného, nebyly poměry žalovaného prověřeny úplně a tedy ani řádně, a to zejména na straně výdajů, které podle všeho nebyly zkoumány vůbec, přičemž nízký zůstatek na účtu žalovaného indikoval jeho zjevně vyšší výdaje, než ze kterých vycházela žalobkyně (17 800 Kč). Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Uzavřená smlouva o úvěru je tak od počátku neplatná a žalovaný tak není povinen plnit ani další sjednané závazky z neplatné smlouvy. Žalobkyně nicméně prokázala, že žalovanému byla poskytnuta částka 200 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil celkem 115 665,81 Kč. Ohledně částky 84 334,19 Kč tedy žalovanému na úkor žalobkyně nadále trvá bezdůvodné obohacení plněním z neplatného právního důvodu ve smyslu § 2991 odst. 1, 2 o. z. Žalobkyně (z hmotněprávního hlediska) nedoložila, zda a případně kdy žalovaného řádně vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení, soud proto považoval za kvalifikovanou výzvu k zaplacení až den, kdy byla žalovanému doručena žaloba dle práva hmotného (§ 573 o. z.), což bylo dne 11. 3. 2024, kdy nastala i splatnost. Od následujícího dne, tj. od 12. 3. 2024, se žalovaný dostal do prodlení, čímž žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění účinném v době prodlení. Soud proto žalobě co do částky 84 334,19 Kč spolu s úrokem z prodlení od prokázané doby prodlení vyhověl, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku a ve zbytku žalobu s odkazem na shora uvedené ve výroku II. zamítnul.8. Přestože byl žalovaný ve věci převážně úspěšný a měl by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnil a z obsahu spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku III. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.