31 C 376/2023-60 — Okresní soud v Chomutově

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 56 186,11 Kč s příslušenstvím s tím, že její předchůdkyně, společnost , právnická osoba, . (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovanou dne 30. 11. 2021 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, který mohla žalovaná úvěrovou kartou čerpat až do ve maximální výše úvěrového rámce 500 000 Kč. Žalovaná vyčerpala částku 57 699 Kč, kterou se zavázala uhradit ve sjednaných splátkách (5 % z čerpané výše úvěru, min. 500 Kč), což řádně a včas neučinila, neboť dosud uhradila jen 15 200 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. K nařízenému ústnímu jednání se účastníci nedostavili (žalobkyně a její zástupce se omluvili), a proto soud věc projednal v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v jejich nepřítomnosti, přičemž vycházel z provedených listinných důkazů založených ve spise, na jejichž základě učinil následující skutková zjištění: Na základě žádosti o revolvingový úvěr č. , hodnota, ze dne 30. 11. 2021 (nikoliv v žalobě uvedené č. , hodnota, ) a Oznámení o schválení žádosti o revolvingového úvěru ze dne 1. 12. 2021 byla mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva, v rámci které je i ujednání v čl. IV o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, nicméně soud nepovažuje za prokázané tvrzení žalobkyně o čerpání úvěru žalovanou v rozsahu 57 699 Kč. Jediný důkaz o tvrzeném čerpání představuje interní výpis z úvěrového účtu předchůdkyně žalobkyně, ze kterého však není ani zřejmé, zda vůbec, případně kdy, v jaké výši a jak byly žalované, případně přímo prodejci zboží či služeb (kterému ?), jakékoliv finanční prostředky poskytnuty. Žalobkyní předložené listiny s interním výpisem a přehledy jsou zmatečné a nelze z nich dovodit tvrzení žalobkyně o čerpání, a to bez ohledu na to, že se jedná o interní, předchůdkyní žalobkyně vytvořené listiny, které z důkazního hlediska nemají charakter standardního výpisu z účtu (ve smyslu zákona o platebním styku), který by uvedené transakce prokazoval. Kromě toho žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně seznamu pohledávek a potvrzením o přijetí úplaty byla s účinností ke dni , datum, postoupena pohledávka za žalovanou na žalobkyni, což dále potvrzuje i oznámení o postoupení pohledávky. Žalobkyně resp. její právní zástupce byli před jednáním písemně vyzýváni k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti a o čerpání úvěru, nicméně tato výzva soudu zůstala bez odezvy, přičemž absencí při jednání se žalobkyně vzdala možnosti být ze strany soudu poučena k doplnění tvrzení a důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. S ohledem na výše učiněná skutková zjištění, neučinil soud z ostatních provedených důkazů žádná další relevantní skutková zjištění.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 věta první ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. Po právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně předloženými důkazy sice prokázala uzavření tvrzené úvěrové smlouvy ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nicméně neprokázala, že by předchůdkyně žalobkyně tvrzené finanční prostředky žalované skutečně poskytla, resp. že je žalovaná vyčerpala, eventuálně kdy, jak, komu konkrétně a v jakém rozsahu. Kromě toho žalobkyně nedoložila, že by její předchůdkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, neboť nedoložila žádné doklady o příjmech, výdajích a případných závazcích žalované, takže není zřejmé, z čeho konkrétně žalobkyně vycházela při závěru o dostatečném disponibilním příjmu žalované pro splácení poskytovaného úvěru, ačkoliv je povinností žalobkyně dle § 78 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) veškeré podkladové dokumenty, ze kterých byla ověřována schopnost žalované úvěr splácet, uchovávat nejméně po dobu 5 let. Předchůdkyně žalobkyně tak neposuzovala úvěruschopnost žalované řádně. Porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je dle § 86 odst. 1 ZSÚ, v kombinaci s § 87 odst. 1 ZSÚ sankcionováno absolutní neplatností. Žalovaná tak není povinna plnit sjednané závazky ve smlouvě. Jelikož žalobkyně ani neprokázala poskytnutí prostředků žalované, nemá tak soud za prokázané, že by žalobkyně měla právní titul na zaplacení (byť jen části) žalované částky (např. z titulu bezdůvodného obohacení), a proto žalobu ve výroku I. zcela zamítnul.8. Přestože byla žalovaná ve věci úspěšná a měla by ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady neuplatnila a z obsahu spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady vznikly, soud proto ve výroku II. rozsudku nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.