15 C 192/2022-31 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení 5 477,32 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovaným byla dne 25.4.2019 uzavřena smlouva o úvěru [anonymizováno], na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 600 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 877,32 Kč a to do 24. 5. 2019. Žalovaný na dlužnou částku ničeho neuhradil. Předmětná pohledávka byla postoupena žalobkyni. 2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav. 4. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 2 600 Kč. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 7. Žalobkyně ke zkoumání úvěryschopnosti žalovaného uvedla, že její právní předchůdce dostatečným způsobem prověřoval úvěryschopnost žalovaného a to formou elektronického dálkového přístupu prostým nahlédnutím do přístupných rejstříků a databází, zejména těch veřejných, bez dalšího výstupu. Žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdil, že je schopen půjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. Právní předchůdce žalobkyně ověřoval úvěryschopnost výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. K prokázání těchto svých tvrzení však žalobkyně nenavrhla žádný důkaz. 8. Pokud by se žalobkyně dostavila na jednání, byla by soudem ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. vyzvána, aby navrhla důkaz k prokázání tvrzení, že dostatečně zkoumala úvěryschopnost žalovaného. Žalobkyně se k jednání nedostavila, čímž znemožnila soudu poskytnout jí shora uvedené poučení. 9. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr, posoudil soud úvěrovou smlouvu jako neplatnou. 10. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). 11. V projednávané věci byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 2 600 Kč na základě neplatné úvěrové smlouvy, žalovaný je proto povinen tyto prostředky vrátit. 12. Ze shora uvedených důvodů soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 600 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.). Ve zbylé části soud žalobu zamítl (výrok II.). 13. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. V projednávané věci měli účastníci přibližně stejný úspěch, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.