17 C 54/2023-21 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 23. 8. 2023 domáhá na žalovaném zaplacení částky 19 509 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ve výši 15 100 Kč, které zaslala žalobkyně na účet žalovaného dne 17. 7. 2022 na základě mezi nimi uzavřené smlouvy o zápůjčce z téhož dne. Žalovaný se zavázal vrátit získanou částku do 16. 9. 2022, a to včetně sjednaného poplatku za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 908 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě informací od žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech, které ověřila z dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází. V důsledku prodlení vznikla dle žalobkyně žalovanému povinnost zaplatit též úroky z prodlení v zákonné výši od 17. 9. 2022 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 15.100,00 Kč za období od 17. 9. 2022 do 17. 8. 2023 ve výši 5.043,00 Kč a účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením v celkové výši 2.500,00 Kč (za písemné výzvy). Na svůj dluh žalovaný uhradil ke dni 4. 9. 2024 žalobkyni celkem částku 8.042,00 Kč.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil, bylo proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), jednáno a rozhodnuto v jeho nepřítomnosti.3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil a jelikož si skutečnosti zjištěné z jednotlivých důkazů podstatné pro rozhodnutí ve věci navzájem neodporují, má zároveň za prokázaný tento skutkový stav:4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla v elektronické podobě uzavřena smlouva, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 15.100,00 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu se smluvním poplatkem ve výši 4.908,00 Kč, a to nejpozději do 16. 8. 2022 (zjištěno ze smlouvy o zápůjčce ze dne 17. 7. 2022). Splatnost závazku žalovaného byla prodloužena o 30 dní, přičemž za toto prodloužení byl sjednání poplatek ve výši 4.171,00 Kč (zjištěno z dodatku ke smlouvě o úvěru č. , tel. číslo, ze dne 18. 8. 2022). Žalovanému byla dne 17. 7. 2022 žalobkyní zaslána na jeho bankovní účet částka ve výši 15.100,00 Kč (zjištěno z výpisu z účtu žalovaného). Žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k zaplacení jeho dluhu plynoucího z výše uvedené smlouvy o zápůjčce, který žalovaný neuhradil ani po datu splatnosti (zjištěno z upomínek ze dne 23. 9., 30. 9., 7. 10., 16. 10. a 31. 10. 2022 a rovněž z předžalobní upomínky ze dne 26. 6. 2023). Nebylo však zjištěno, že by žalobkyně jakkoli zkoumala při uzavírání smlouvy úvěruschopnost žalovaného (žalobkyně žádné důkazy k prokázání svých tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu nepředložila). Žalovaný uhradil žalobkyni částku v celkové výši 8.042,00 Kč (při absenci jiného tvrzení žalovaného neměl soud důvod částce uvedené žalobkyní nevěřit).5. Podle ustanovení § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.6. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „ZSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Na základě ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je poskytovatel povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (za který je dle shora uvedeného ustanovení § 2 odst. 1 ZSÚ třeba považovat i peněžitou zápůjčku) nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 téhož zákonného ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 14 VSOL 58/2018-80, čj. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové čj. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 30/2015-39 či rozsudek Krajského soudu v Praze čj. 28 Co 279/2020-167).8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C–679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. S ohledem na citovaná rozhodnutí je dle názoru soudu nutno smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením úvěrující řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, ale i dle ustanovení § 580 odst. 1 OZ. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ, kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.9. Po právní stránce soud vztah vzniklý mezi žalovaným a žalobkyní posoudil na základě ustanovení § 419 OZ (žalovaný neuzavřel smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti) podle příslušných ustanovení ZSÚ jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky, které však tento vrátil pouze zčásti. Proto se žalobkyně důvodně domáhá vrácení zbylé částky, jež byla žalovanému zaslána na jeho účet.10. Z provedeného dokazování však nevyplynulo, že by učinila zadost povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ a před sjednáním spotřebitelského úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného v postavení spotřebitele. Žalobkyně sice tvrdila, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě informací od žalovaného o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech, které ověřila z dokumentů vyžádaných od žalovaného, případně nahlédnutím do relevantních databází, avšak tyto dokumenty soudu jako důkaz svého tvrzení navzdory neformální výzvě soudu, zaslané jí před jednáním, nepředložila, ani své tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nijak nedoplnila. Žalobkyně se z jednání soudu konaného dne 15. 10. 2024 omluvila a zmeškala tím pro sebe možnost být pouč