6 C 101/2025-16 — Okresní soud v Děčíně

Žalobním návrhem, doručeným podepsanému soudu dne 31. 10. 2024 se žalobkyně domáhala proti žalovaném zaplacení výše ve výrokové části rozsudku uvedených částek. Na odůvodnění těchto žalobních požadavků uvedla, že nárok na jejich zaplacení vznikl právnímu předchůdci žalobkyně společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále je „právnímu předchůdci žalobkyně“), když žalovaný neplnil řádně na smlouvě o půjčce č. , hodnota, ze dne 29. 3. 2012 na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní částku 32 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobkyně ve 60týdenních splátkách po 980 Kč jednak poskytnutou peněžní částku 32 000 Kč, jednak peněžní částku 26 752 Kč (tzv. souhrnný poplatek). Žalovaný plnil právnímu předchůdci žalobkyně pouze částečně, přičemž na jistině zůstal dlužen 24 919,39 Kč, na „souhrnném poplatku“ pak částku 20 832,61 Kč. Právní předchůdce žalobkyně výše uvedené pohledávky za žalovaným, včetně nároku na zaplacení kapitalizovaných úroku a úroku z prodlení, postoupil smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 žalobkyni. Žalobkyně vznesla požadavek na zaplacení jak zákonných úroků, tak smluvních úroků. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.Soud vzal v řízení za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 32 000 Kč, přičemž žalovaný je právnímu předchůdci žalobkyně vrátí v 60týdenních splátkách po 980 Kč spolu s poplatky výše uvedenými, celkem ve výši 58 752 Kč. Žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně plnil pouze částečně, a to částkou ve výši 13 000 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouvy o půjčce, předpisu splátek).Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o půjčce podle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného ke dni 31. 12. 2013. K platnému uzavření smlouvy o půjčce však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od právního předchůdce žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž právní předchůdce žalobkyně straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupoval v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů), mj. i u zápůjčky a žalovaný na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Zároveň ovšem v § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele.V daném případě ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný žije v bytě jako nájemník, nemá žádné vyživovací povinnosti, je vlastníkem automobilu, pracuje na hlavní pracovní úvazek jako elektrikář u společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., v , adresa, , kde pobírá čistý příjem 20 000 Kč, má odhadované výdaje 12 377 Kč měsíčně, právní předchůdce žalobkyně uvedl, že ověřil dokumenty čistý příjem žalovaného pracovní smlouvou, dále výplatními páskami za 3 měsíce. V souzeném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Proti osobě žalovaného byla totiž v době, kdy žádal o poskytnutí půjčky, vedena celá řada exekucí (m.j. i pro předchozí nesplacené spotřebitelské úvěry), žalovaný nedisponoval žádným bankovním účtem, přičemž mzda, které měl u svého zaměstnavatele dosahovat mu byla vyplácena v hotovosti. Tyto skutečnosti činily poskytnutí půjčky žalovanému více než problematickým. Navíc žalovaný v době uzavření smlouvy dne 29. 3. 2012 hradil další půjčku u žalobkyně, jak vyplývá ze zákaznické karty, a to ve výši 1 377 Kč měsíčně. Lze proto uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své zákonné povinnosti před poskytnutím úvěru s odbornou péčí úvěru schopnost žalovaného posoudit. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná).Právním předchůdcem žalobkyně tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. V posuzovaném případě byla majetková sféra žalovaného zvětšena o částku 19 000 Kč, když žalovaný v mezidobí uhradil částku 13 000 Kč. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 19 000 Kč žalobkyni zaplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek se totiž žalobkyně stala oprávněným domáhat se vydání tohoto bezdůvodného obohacení namísto právního předchůdce žalobkyně (§ 1879 a násl. o.z.). Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V posuzovaném případě prodlení žalovaného se splněním peněžitého dluhu nastalo nejdříve dne 15. 8. 2024, když v řízení nebylo prokázáno, že žalovaný byl k zaplacení vyzván dne 30. 7. 2024 ke splnění povinnosti do 14. 8. 2024.Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako zbylá jistina, kapitalizovaných úroků, tak zákonných úroků z prodlení, tak úroků z úvěru), pak ty byly soudem zamítnuty, a to včetně části příslušenství v podobě nároku na zaplacení jak sjednaného úroku, tak úroku z prodlení. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že by na náhradu nákladů řízení měl nárok žalovaný ve výši 16,94 % oproti žalobkyni (rozdíl úspěchu žalovaného v řízení v rozsahu 58,47 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 41,53 %), ovšem žalovanému žádné náklady řízení v souvislosti s tímto řízením nevznikly. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.