15 C 39/2026-24 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 77 702,41 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 14. 5. 2024 uzavřela společnost , právnická osoba, ., (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , kterou se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 64 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 78,07 % p. a. prostřednictvím 48 pravidelných měsíčních splátek, přičemž poslední splátku měl uhradit dne 22. 5. 2028. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky vyplatila v den uzavření smlouvy. Žalovaný svůj dluh řádně a včas neplnil a na svůj dluh uhradil celkem pouze 13 128 Kč. Z toho důvodu právní předchůdkyně žalobkyně zesplatnila svoji pohledávku za žalovaným v celém rozsahu ke dni 26. 11. 2024 a následně ji dne 12. 2. 2025 postoupila na žalobkyni. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž vycházela z informací získaných od žalovaného, z výplatních pásek a z úvěrových registrů, a dospěla k závěru, že žalovaný byl schopen úvěr řádně splácet. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 64 000 Kč a ze smluvního úroku ve výši 78,08 % p. a. za období od 14. 5. 2024 do 26. 11. 2024 v celkové výši 26 830,41 Kč, přičemž od těchto částek byla odečtena dílčí plnění žalovaného v celkové výši 13 128 Kč.2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřil.3. Za splnění podmínek § 115a o.s.ř. soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, vyplynulo, že dne 14. 5. 2024 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu, kterou se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 64 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 78,07 % p. a. prostřednictvím 48 pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 376 Kč.5. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 15. 5. 2024 byla zaúčtována platba ve výši 64 000 Kč, která byla odeslaná z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného.6. Z listiny označené jako hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl, že je svobodný, žije v nájemním bydlení a od 1. 5. 2023 je zaměstnaný na hlavní pracovní poměr. Dále uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 16 200 Kč a výdaje na bydlení činí 4 621 Kč. Ostatní výdaje žalovaného byly stanoveny v částce životního minima ve výši 4 860 Kč.7. Z výpisu z Nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovaný před uzavřením smlouvy čerpal úvěry v celkové výši 396 075 Kč. Nebyly u něj evidovány žádné neuhrazené platby po splatnosti.8. Z výplatních pásek žalovaného soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjmy žalovaného prostřednictvím výplatních pásek. V únoru 2024 činil jeho čistý příjem ze zaměstnání 16 185 Kč a v dubnu 2024 17 015 Kč.9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalobkyní rámcovou smlouvu, kterou se zavázala postupovat na žalobkyni své pohledávky. Ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla s účinností ke dni 19. 2. 2025 postoupena na žalobkyni.10. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 64 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 78,07 % p. a. prostřednictvím 48 měsíčních splátek ve výši 4 376 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil 13 128 Kč, následně se však dostal do prodlení s úhradou splátek, pročež právní předchůdkyně svoji pohledávku za žalovaným zesplatnila a následně ji postoupila na žalobkyni. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zjistila některé dílčí informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, přičemž vycházela z údajů poskytnutých žalovaným a z výplatních pásek žalovaného, a zjistila, že je žalovaný svobodný, žije v nájemním bydlení, je zaměstnaný na hlavní pracovní poměr a jeho čistý měsíční příjem činí 16 200 Kč. Výši příjmů žalovaného žalobkyně ověřila z výplatních pásek. Pravidelné výdaje žalovaného stanovila právní předchůdkyně žalobkyně na částku 9 481 Kč, z čehož 4 621 Kč činí náklady na bydlení a 4 860 Kč představuje částku životního minima. Z výpisu z NRKI vyplynulo, že žalovaný před uzavřením smlouvy čerpal úvěry v celkové výši 396 075 Kč.11. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kterou se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně úvěr nabízela v rámci své vlastní podnikatelské činnosti, zatímco žalovaný nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu svého povolání, posoudil soud právní vztah rovněž podle zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Při posuzování poskytovatel v souladu s § 86 odst. 2 z. s. ú. zejména porovná příjmy a výdaje spotřebitele a zkoumá i údaje o jeho závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Jestliže poskytovatel nesplní svou povinnost a úvěruschopnost spotřebitele důkladně neposoudí, je smlouva podle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná, k čemuž soud přihlédne i bez návrhu. Podle § 2991 odst. 1 o. z. musí ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí vydat ochuzenému to, oč se obohatil, podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl.12. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy učinila některé dílčí kroky vedoucí k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, ale nepostupovala při tom s odbornou péčí. Měsíční výdaje tvrzené žalovaným jsou zcela zjevně podhodnocené. Je jen obtížně představitelné, že měsíční výdaje žalovaného činily pouhých 9 481 Kč, obzvláště když žalovaný uvedl, že žije v nájemním bydlení. Částka 4 621 Kč, kterou žalovaný uvedl jako své měsíční výdaje na bydlení, neodpovídá současným cenám nájmů a energií. Ostatní výdaje žalovaného stanovila právní předchůdkyně žalobkyně částkou životního minima ve výši 4 860 Kč. Takto stanovené výdaje však nedokáží zohlednit individuální potřeby konkrétní osoby. Právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování skutečných výdajů žalovaného, které mohla zjistil např. výpisem z jeho bankovního účtu. Právní předchůdkyně žalobkyně dále žádným způsobem nezohlednila skutečnost, že žalovaný v době před uzavřením smlouvy čerpal úvěry v celkové výši 396 075 Kč. Z této skutečnosti je zřejmé, že žalovaný musel mít rovněž pravidelné výdaje související s úhradou těchto úvěrů. S těmi však právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepočítala. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru nesplnila svou zákonnou povinnost a neposoudila důkladně úvěruschopnost žalovaného. Proto soud posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou a žalobu částečně zamítl (výrok II.).13. Žalovaný však na základě této smlouvy čerpal peněžní prostředky, a tudíž je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 872 Kč představující jistinu úvěru po odečtení již uhrazených splátek, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení se splněním peněžitého závazku, vzniklo žalobkyni též právo požadovat úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).14. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení v částce 5 306,89 Kč, která představuje 31 % z jejich celkové výše, neboť v tomto rozsahu byla úspěšnější než žalovaný (úspěch žalobkyně v rozsahu 65,5 % a úspěch žalovaného v rozsahu 34,5 %). Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 109 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 77 702,41 Kč sestávající z částky 4 220 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (tj.