20 C 173/2025-51 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 45 381,92 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , a žalovaným došlo dne 9. 2. 2021 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 30 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 22,68 %, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně 500 Kč, vždy do 17. dne každého měsíce počínaje 17. 3. 2021. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni ke dni 1. 11. 2023. Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 30. 6. 2024. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 44 167,18 Kč a poplatky ve výši 1 214,74 Kč. Žalobkyně se rovněž domáhá příslušenství tvořeného kapitalizovaným úrokem ve výši 8 589,35 Kč od 1. 7. 2024 do 28. 2. 2025, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 319,30 Kč od 1. 7. 2024 do 28. 2. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 44 167,18 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 44 167,18 Kč od 1. 3. 2025 do zaplacení.2. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 7. 10. 2025 dále uvedla, že souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 166 163,50 Kč a že právní předchůdce žalobkyně přijal nabídku na uzavření smlouvy o úvěru dne 9. 2. 2021 připojením svého elektronického podpisu ke smlouvě. Co se týče posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovaný potvrdil, že je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, . a že zaměstnavatel žalovaného uvedl příjem žalovaného ve výši 25 000 Kč. Informace sdělené žalovaným právní předchůdce ověřil ze své interní databáze, z insolvenčního rejstříku a CEE. Rovněž bylo ověřeno, zda zaměstnavatel žalovaného existuje. Ohledně výdajů poskytovatel úvěru vyšel z částky 5 000 Kč uvedené žalovaným, kterou konfrontoval s právními instituty z oblasti sociální politiky a částkami ze statistických dat. Právní předchůdce žalobce tak vyšel z průměrného příjmu 25 000 Kč, výdajů ve výši 5 000 Kč a splátek úvěru ve výši 2 942 Kč, kdy platební kapacita (zůstatek) činí 17 058 Kč a je dostačující na poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč se splátkou 1 500 Kč.3. Ve vyjádření ze dne 26. 11. 2025 žalobkyně uvedla, že žalovaný na předmětnou smlouvu o úvěru uhradil celkem 142 933 Kč.4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.5. Soud má za prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 9. 2. 2021 uzavřena smlouva o klasickém úvěru č. , hodnota, a o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 11 798 Kč na nákup televizoru LG a dále revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku vrátit v měsíčních splátkách spolu úrokovým navýšením. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč, celkové náklady domácnosti činí 5 000 Kč a má finanční závazky ve výši 829 Kč. Shora uvedené skutečnosti soud zjistil z předmětné smlouvy o úvěru.6. Z transakční historie má soud za prokázáno, že souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 166 163,50 Kč a že souhrn všech úhrad ze strany žalovaného činí 142 933 Kč.7. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od , Anonymizováno, soud zjistil, že žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši 25 000 Kč, s nímž banka v této výši počítala, banka rovněž ověřila, že v době úvěrové žádosti žalovaný nebyl v insolvenčním řízení, že žalovaný uvedl na žádosti výdaje ve výši 5 000 Kč a tuto částku banka stanovila jako životní výdaje žalovaného, kdy vycházela z interních informací banky, včetně statistických údajů a normativních nákladů, že žalovaný uvedl splátky ve výši 829 Kč a na základě zjištění banky měl žalovaný úvěry se splátkami ve výši 1 442 Kč, kdy s připočtením splátky nového úvěru tak zbylo žalovanému 22 058 Kč na pokrytí životních nákladů.8. Z oznámení o postoupení smluv soud zjistil, že smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly dne 1. 11. 2023 postoupeny na žalobkyni.9. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 9. 2. 2021 uzavřena smlouva o klasickém úvěru č. , hodnota, a o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 11 798 Kč na nákup televizoru LG a dále revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 30 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku vrátit v měsíčních splátkách spolu úrokovým navýšením. Souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 166 163,50 Kč a souhrn všech úhrad ze strany žalovaného činí 142 933 Kč. Předmětná smlouva o úvěru byla postoupena dne 1. 11. 2023 na žalobkyni. Úvěruschopnost žalovaného prověřil právní předchůdce žalobkyně tak, že vycházel z příjmu deklarovaného žalovaným ve výši 25 000 Kč měsíčně, z jím deklarovaných výdajů ve výši 5 000 Kč měsíčně, ze zjištěných splátek stávajících úvěrů ve výši 1 442 Kč měsíčně, ze statistických údajů, a dále z toho, že nezjistil žádné negativní informace v interní databázi, insolvenčním rejstříku a CEE.12. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.13. Jelikož smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., vztahuje se na věc i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 75 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.14. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.15. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejím