19 C 124/2021-18 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 12 876 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo] uzavřené elektronicky ve smyslu § 562 odst. 1 občanského zákoníku. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, přičemž postupem předvídaným v § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal souhlas k rozhodnutí věci bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. 3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal úvěr ve výše 8 000 Kč, s tím, že daný úvěr měl žalovaný splatit do [datum] společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč. Žalovaný však v rozhodné době jistinu ani poplatek neuhradil, a tento dluh do podání žaloby (a patrně ani poté) nezaplatil. 5. Jelikož daný smluvní vztah je třeba vždy hodnotit v širším kontextu, soud zohlednil komplexně veškerá relevantní ujednání inkriminované smlouvy, pročež – na rozdíl od věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka] – dospěl k závěru, že danou smlouvu – při šetření zásady in favorem negotii – je třeba hodnotit nikoliv jako úvěrovou smlouvu, ale jako inominátní smlouvu, na jejímž základě se žalovaný zavázal žalobkyni uhradit vedle zapůjčené sumy 8 000 Kč poplatek ve výši 2 988 Kč. Jelikož tak dosud (patrně) neučinil, je třeba jej k tomu zavázat tímto rozsudkem. 6. Poněvadž se žalovaný prokazatelně dostal do prodlení se svým peněžitým dluhem, náleží žalobkyni rovněž zákonný úrok z prodlení v jí požadované výši, tedy ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 7. Ve zbývajícím rozsahu je třeba na sedmnáctistránkovou (sic!) smlouvu hledět jako na neplatné právní jednání, neboť po žalovaném jakožto spotřebiteli a osobě rozumu průměrného člověka (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku) vskutku nelze spravedlivě požadovat, aby veškerým jejím„ ujednáním“ skutečně rozuměl; zásada pacta sunt servanda se tak v posuzované věci – rigorózně vzato – uplatnit nemůže. Ve zbývajícím rozsahu proto soud druhým výrokem tohoto rozsudku žalobu zamítl. 8. Žalobkyni případně na vysvětlenou soud zdůrazňuje, že zvolil výklad pro žalobkyni příznivější, neboť vzhledem k absenci podstatné náležitosti úvěrové smlouvy (viz § 2395 občanského zákoníku), jíž je ujednání o úroku, byl k dispozici výklad, podle kterého by bylo nutno hledět na předmětnou smlouvu jako na neplatnou. Právě vzhledem k výše akcentovaným komplexním okolnostem věci se však soud k takovému výkladu neuchýlil, neboť by byl v rozporu s požadavkem spravedlivého uspořádání poměrů mezi účastníky řízení (srov. § 3 odst. 3 občanského zákoníku, srov. též ustanovení § 1 o. s. ř.). 9. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 600 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 400 Kč. 10. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 70 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v § 14 b advokátního tarifu.