19 C 213/2020-23 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 18 900 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 4 519,07 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 18 425 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 12,86 % ročně z částky 18 200 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení; současně žalobkyně požadovala, aby žalovaná zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 8 640,80 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě nevyjádřila, na nařízené jednání (ze kterého se žalobkyně omluvila) se nicméně žalovaná řádně dostavila a umožnila provedení důkazu v podobě účastnické výpovědi. 3. Soud tedy jednak provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum], uzavřenou mezi [právnická osoba] a žalovanou (na č. l. 12 - 13) a přehledem žalovanou provedených plateb (na č. l. 14), jednak z informačního systému soudu obstaral zdejším soudem vydané Pověření soudního exekutora ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] (na č. l. 21). 4. Současně z účastnické výpovědi žalované soud zjistil, že k uzavření předmětné smlouvy došlo pravděpodobně u žalované doma, přičemž celý proces uzavření smlouvy trval zhruba půl hodiny. Žalovaná si přitom nevzpomíná, že by byla zástupkyní [právnická osoba] dotazována, zda na její majetek není vedena exekuce. Ve své účastnické výpovědi žalovaná rovněž potvrdila, že předmětná exekuce, zahájená v roce 2013 na pohledávku [společnost] ve výši 92 269 Kč stále probíhá (tedy že nebyla skončena před datem uzavření předmětné smlouvy). 5. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měla žalovaná v třinácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 13 800 Kč (ve smlouvě je tato částka deklarována jako„ celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele“); po skončení úvěrového vztahu jí tedy měla vrátit celkem částku 33 800 Kč. 6. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je nutno považovat za (absolutně) neplatnou, a to rovnou ze dvou dále pojednaných důvodů. 8. Inkriminovanou smlouvu je třeba v prvé řadě považovat za vnitřně rozpornou, když je v ní jednoznačně deklarováno, že administrativní poplatek činí částku 0 Kč (soud na tomto místě ponechává stranou otázku, zda je možno sjednat poplatek v nulové výši), současně je uvedeno, že v daném případě byla sjednána úroková sazba ve výši 25,85 % ročně, což by mělo v daném případě představovat za dobu trvání úvěrového vztahu kapitalizovaný úrok ve výši 5 600,83 Kč; ze smlouvy tak není zřejmé, jaké protiplnění se mělo žalované dostat za zbývající částku 8 199,17 Kč, tedy částku znatelně převyšující sjednaný úrok. Podepsaný soud současně dospěl k závěru, že naznačený rozpor není možno překlenout ani při zohlednění zásady in favorem negotii, respektive pokynem vyjádřeným v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 9. Navíc soud, veden imperativem uvedeným v ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 43/2013 Sb., tedy ve znění účinném od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016, tudíž v době, kdy byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena inkriminovaná smlouva, dospěl k závěru, že při kontraktačním procesu právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěru schopnost žalované, v opačném případě by musela nějakým způsobem reflektovat skutečnost, že v dané době byla na majetek žalované vedena exekuce pro vymožení pohledávky, jejíž výši v žádném případě nelze označit za bagatelní. 10. Přestože ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel a jakkoliv ustanovení třetího odstavce téhož paragrafu ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“, tato zákonná povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (srov. mutatis mutandis závěry zaznamenané v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006). Věřitel (poskytovatel úvěru) se tak podle mínění soudu nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího (tedy takříkajíc nekriticky) spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí (due diligence) vyhodnotit a důkladně je prověřit. Měl-li by věřitel pochybnosti o jejich správnosti, a v posuzované věci je podle názoru soudu mít mohl a měl, je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit (srov. též komentář k ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 in: Vacek, Lukáš: Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2015). 11. Na výše zaznamenaných závěrech nemůže podle mínění soudu nic změnit ani – v obdobných právních věcech činěný – poukaz žalobkyně na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku, ani poukaz na ustanovení § 211 trestního zákoníku; soud jednak připomíná imperativ vyjádřený v ustanovení § 1 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je třeba striktně odlišovat působení norem soukromého a veřejného práva, jednak (snad jen na vysvětlenou) uvádí, že ani povinnost žalované jednat v právním styku poctivě, vyjádřená v ustanovení § 6 odst. 1 občanského zákoníku, nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí (viz výše), přičemž ustanovení § 7 občanského zákoníku obsahuje toliko vyvratitelnou domněnku poctivého jednání, kterážto skutečnost vede rovněž k premise, že věřitel je vždy povinen potenciálním kontrahentem poskytované informace – v rámci svých reálných možností – kriticky hodnotit. V posuzované věci navíc zástupkyně právní předchůdkyně žalobkyně otázku, zda žalovaná není v exekuci, s vysokou mírou pravděpodobnosti žalované vůbec nepoložila. 12. Podepsaný soud tak dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je absolutně neplatná, nicméně že je namístě nárok žalobkyně (aniž by v tomto smyslu bylo nutno poskytnout žalobkyni poučení – viz níže) hodnotit jako nárok odvíjející se od bezdůvodného obohacení žalované v rozsahu částky 5 100 Kč, když je zjevné, že žalovaná čerpala na základě neplatné úvěrové smlouvy částku 20 000 Kč, ovšem z tohoto titulu právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila pouze částku 14 900 Kč, přičemž podle § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 5 100 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 13. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti)„ dobrovolného“ plnění ze strany žalované (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. umožnit žalované zaplacení přisouzených částek ve splátkách, a to ve výši, ve které by měla být s to svůj dluh řádně splatit. 14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť závěr o neplatnosti předmětné smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, tudíž pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 15. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 16. Čtvrtým výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 800 Kč. 17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované, jež byla v řízení z hlediska merita věci úspěšnější, žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.