19 C 237/2020-25 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 50 505 Kč, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatil částku 11 365 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 774,59 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 081,85 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 8 752,45 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 8 752,45 Kč od [datum] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatil částku 39 140 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 478,33 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 104,27 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 21 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 21,27 % ročně z částky 21 000 Kč od [datum] do zaplacení; současně žalobkyně požadovala, aby žalovaný zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 14 508,20 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěry, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] a [datum], uzavřenými mezi [právnická osoba], SE a žalovaným, a příslušnými Zákaznickými kartami žalovaného. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což měl žalovaný v osmapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 17 400 Kč s tím, že částku 4 000 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 2 000 Kč„ poplatek“ (patrně za administrativní činnost); samotné úroky pak měly představovat částku 1 400 Kč. Poté dne [datum] žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 21 000 Kč, za což měl žalovaný v osmasedmdesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 39 690 Kč s tím, že částku 10 920 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 4 200 Kč„ administrativní poplatek“; samotné úroky pak měly představovat částku 3 570 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], rozsudku [název soudu] – [pobočka] č. j. [spisová značka] či rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaný je podle tohoto ujednání nucen tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužíval. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Obdobný závěr je třeba učinit i v souvislosti s ujednáním o„ poplatku“ ve výši 2 000 Kč, ujednaného v rámci smlouvy ze dne [datum], respektive„ administrativního poplatku“ ve výši 4 200 Kč, ujednaného ve smlouvě ze dne [datum], neboť z nich vskutku není zřejmé, jaké služby se žalovanému za tyto poplatky mělo dostat; obecně totiž podle podepsaného soudu platí, že odměnu za poskytnutý úvěr zpravidla představuje sjednaný úrok, a možná výjimka se z daného spisového materiálu nepodává. Nadto nelze přehlížet ani skutečnost, že tyto poplatky přesahují výši ujednaných kapitalizovaných úroků, což zvláště vystupuje do popředí ve spojení s výše diskutovaným ujednáním o hotovostním inkasu splátek. 9. Jinými slovy řečeno, soud považuje za neplatná posledně diskutovaná ujednání, neboť z obsahu předmětných smluv není zjevné, jakou„ funkci“ tato ujednání v daném synallagmatickém právním vztahu plní, zvláště pak za situace, kdy tyto poplatky znatelně převyšují ujednané úroky. Inkriminovaná ujednání proto považuje soud za zastřená ujednání o (dalším) úroku, pročež tomuto disimulovanému ujednání nelze poskytnout právní ochranu. 10. Na tomto místě současně soud zdůrazňuje, že veden dispozicí ustanovení § 574 občanského zákoníku ve spojení s imperativem obsaženým v ustanovení § 576 občanského zákoníku oddělil shora označená platná ujednání od ujednání neplatných, tedy přistoupil k výkladu, jenž je ve svých důsledcích příznivější pro žalobkyni, a nepřiklonil se tak k potenciálně dostupné interpretaci, podle které je veškerá shora rekapitulovaná ujednání možno označit za zastřený úrok, jenž by v takém případě dosahoval výše 66,3 %, resp. 59,3 % ročně, tedy výše, kterou by již bylo lze považovat za rozpornou s dobrými mravy za situace, kdy je soudu z úřední činnosti známo, že výše v místě obvyklých úroků zpravidla nepřekračuje hranici 20 % (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 11. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázal zaplatit v osmapadesáti týdenních splátkách částku 11 400 Kč, a poté v osmasedmdesáti týdenních splátkách částku 24 570 Kč. 12. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatil částku 6 035 Kč a z titulu druhé smlouvy toliko částku 550 Kč (!), přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena. 13. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu první smlouvy – zaplatil částku 5 365 Kč, a – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy – částku 24 020 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvních dvou výrocích tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 12,6 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 1 400 Kč v rámci osmapadesáti týdenních splátek, respektive úroku ve výši 3 570 Kč v rámci osmasedmdesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 14. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 16. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 17. Čtvrtým výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 504 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 2 525 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 2 021 Kč. 18. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 16 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 525 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce v