19 C 259/2020-27 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 43 289,17 Kč, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatil částku 22 295,17 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 695,01 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 094,10 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13 807,22 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 13 807,22 Kč od [datum] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatil částku 20 994 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 476,46 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 644,93 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 026,96 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 12 026,96 Kč od [datum] do zaplacení; současně žalobkyně požadovala, aby žalovaný zaplatil náhradu nákladů řízení ve výši 3 910 Kč. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěry, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami o spotřebitelském úvěru, resp. zápůjčce ze dne [datum] a [datum], uzavřenými mezi [právnická osoba] a žalovaným, a příslušnými Tabulkami umoření, vyhotovenými dne [datum]. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, resp. zápůjčce, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč, za což měl žalovaný v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 46 542 Kč s tím, že částku 6 050 Kč představoval poplatek„ za zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 11 020 Kč poplatek„ za administrativní činnost a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 4 472 Kč. Poté dne [datum] žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr, resp. zápůjčku ve výši 15 000 Kč, za což měl žalovaný v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 28 125 Kč s tím, že částku 4 130 Kč představoval poplatek„ za zpracování, doporučení a flexibilní splácení“, a částku 6 312 Kč poplatek„ za administrativní činnost a komfortní splácení“; samotné úroky pak měly představovat částku 2 683 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatcích„ za zpracování, doručení a flexibilní splácení“ a„ za administrativní činnost a komfortní splácení“. Na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku má totiž podepsaný soud za to, že tato ujednání je třeba považovat za neplatná, neboť a) znamenají významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat tyto„ služby“ (viz níže), zvláště když poplatky za ně výrazně překračují sjednanou výši kapitalizovaného úroku, pročež je výši těchto poplatků třeba kontextuálně považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, přičemž možné výjimky se v projednávané věci z obsahu spisu nepodávají. V případě citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání o těchto dvou poplatcích představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měl žalovaný konsekventně zavázat první smlouvou k zaplacení úroku ve výši 74,7 % a druhou smlouvou úroku ve výši 75,8 % ročně, tedy ve výši, kterou by bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dvou dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 4 472 Kč a 2 683 Kč. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázal zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 29 472 Kč, a poté v šedesáti týdenních splátkách částku 17 683 Kč. 10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatil částku 23 000 Kč a z titulu druhé smlouvy toliko částku 4 800 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovaným (například po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu první smlouvy – zaplatil částku 6 472 Kč, a – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy – částku 12 883 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvních dvou výrocích tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 15,5 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 4 472 Kč a 2 683 Kč v rámci šedesáti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. Čtvrtým výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 432 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 2 164 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 1 732 Kč. 16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly, pročež není prostor ani pro výrok, podle kterého by žalobkyně byla povinna žalovanému jeho náklady řízení nahradit.