19 C 258/2021-61 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 9 196 Kč s příslušenstvím, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatila částku 5 938 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 947,45 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 812,47 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 4 497,90 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 4 497,90 Kč od [datum] do zaplacení, a zadruhé požadavkem, aby jí zaplatila částku 3 258 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 566,58 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 487,23 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 2 601,39 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20,98 % ročně z částky 2 601,39 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, resp. půjčky, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyslovila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvami („ o půjčce“) ze dne [datum] a [datum], uzavřenými mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a příslušnými Zákaznickými kartami žalované. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [datum] smlouvu (o spotřebitelském úvěru), podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout zápůjčku ve výši 8 000 Kč, za což měla žalovaná v osmapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 14 152 Kč s tím, že částku 3 200 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 1 600 Kč„ poplatek za administrativní činnost“; samotné úroky pak měly představovat částku 1 120 Kč. Současně je ve formulářové smlouvě křížkem vyznačeno, že žalovaná zvolila životní pojištění Credit Life, přičemž se měla zavázat„ za zařazení do pojišťovacího programu“ zaplatit částku 232 Kč. Poté dne [datum] žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně další obdobnou smlouvu, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout zápůjčku ve výši 5 000 Kč, za což měla žalovaná v třiačtyřiceti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 8 084 Kč s tím, že částku 1 500 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 1 000 Kč„ poplatek za administrativní činnost“; samotné úroky pak měly představovat částku 455 Kč. I v tomto případě je ve formulářové smlouvě křížkem vyznačeno, že žalovaná zvolila životní pojištění Credit Life, přičemž se měla zavázat„ za zařazení do pojišťovacího programu“ zaplatit částku 129 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [spisová značka], rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. [insolvenční spisová značka] či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [spisová značka], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Naproti tomu ujednání o„ administrativním poplatku“ shledal soud platnými, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by žalované v dané době úvěr poskytnout vůbec nemusela), navíc krátkodobě, reálně nemusí pouze úrok vyčíslený částkou 1 120 Kč a částku 455 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za administrativní činnost tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatná, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký. 9. Jde-li pak o„ doplňkovou službu životního pojištění“, shledal soud tato„ ujednání“ absolutně neplatnými, neboť z textu smlouvy vůbec nevyplývá, jakého protiplnění se žalované za sjednaný poplatek má dostat. Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neobsahuje ani předmětný návrh žalobkyně. 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právních vztahů, v jejichž rámci se – platně – zavázala zaplatit první smlouvou v rámci osmapadesáti týdenních splátek částku 10 720 Kč a druhou smlouvou v třiačtyřiceti týdenních splátkách částku 6 455 Kč. 11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatila částku 8 214 Kč a z titulu druhé smlouvy toliko částku 4 826 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu první smlouvy – zaplatila částku 2 506 Kč, a – v rozsahu stávajícího dluhu z titulu druhé smlouvy – částku 1 629 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvních dvou výrocích tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení tak soud v případě druhé smlouvy uložil žalované rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 11 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 455 Kč v rámci třiačtyřiceti týdenních splátek, to vše za období, které již zjevně„ nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; výši úroku přitom soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku. 13. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu jednoho měsíce od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 15. Třetím výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady řízení nevznikly.