19 C 90/2022-41 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 148 308 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení Úvěrovou smlouvou ze dne 8. 10. 2019 č. [spisová značka]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavil. 3. Usnesením ze dne 1. 6. 2022 č. j. 19 C 90/2022-19 soud žalobkyni poučil, že má-li být se svým nárokem v úplnosti úspěšná, musí doplnit skutková tvrzení tak, aby z nich bylo zřejmé, že před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž neprokáže-li, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně zkoumána, bude soud jí uplatněný nárok posuzovat toliko prizmatem práva na vydání bezdůvodného obohacení. 4. V doplnění žaloby žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně zkoumána, přičemž toto tvrzení podepřela předloženou Úvěrovou zprávou, výpisem z úvěrového registru NRKI a tzv. matričním listem klienta. Současně žalobkyně v doplnění žaloby uvedla, že žalovaný měl mít měsíční příjem ve výši 30 000 Kč a měsíční splátky ve výši 9 924 Kč. Při zohlednění životního minima ve výši 3 410 Kč tak měl žalovaný disponibilní příjem ve výši 16 316 Kč. 5. Soud z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive z důvodu absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům. 6. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy (v přílohové obálce na č. l. 16) čerpal úvěr ve výše 140 000 Kč, do podání žaloby však z titulu této smlouvy – podle žalovaným nevyvráceného tvrzení žalobkyně – zaplatil pouze částku 14 108 Kč. 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji shledal (absolutně) neplatnou, neboť musel – a to bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného – striktně podle pokynů vyjádřených v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK přikročit k tzv. eurokonformnímu výkladu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka. 8. Ke stejnému závěru ostatně vede i znění ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinné od 29. 5. 2022, podle kterého soud k neplatnosti smlouvy přihlíží i bez návrhu. 9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přitom platí:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 10. Již v rovině tvrzení je možno konstatovat, že žalobkyně neunáší na ni uložené procesní břemeno, pakliže v doplnění žaloby sama uvádí, že žalovaný v době poskytnutí úvěru již splácel jiné úvěry celkovou měsíční splátkou 9 924 Kč (při celkové dlužné částce 889 586 Kč), tedy částkou dosahující třetiny jeho měsíčních (čistých) příjmů. K této částce je pak třeba přičíst částku 3 527 Kč, kterou se žalovaný zavázal měsíčně splácet z titulu inkriminované úvěrové smlouvy. Z žalobkyní předloženého matričního listu klienta se pak podává, že rovněž partnerka žalovaného měla mít čistý měsíční příjem ve výši 30 000 Kč. Příjem žalovaného ani jeho partnerky však není ničím doložen. Obdobně bez jakékoliv objektivní verifikovatelnosti je pak v matričním listu deklarováno, že měsíční výdaje domácnosti žalovaného činily částku 12 000 Kč (tedy poměrně nevýznamně více, než kolik činily tehdejší měsíční splátky úvěrů); vzhledem k existenci dosavadních úvěrů a k výši poskytnutého úvěru se přitom podle mínění podepsaného soudu žalobkyně měla zajímat o celkovou struktura příjmů a výdajů domácnosti žalovaného (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), což však zjevně neučinila. Podle mínění podepsaného soudu je tak zřejmé, že – oproti doplněným tvrzením – byla úvěruschopnost žalovaného zkoumána zcela povrchně a toliko formálně. 11. Pouze pro úplnost soud připomíná, že primárním úmyslem zákonodárce, jenž trvá na povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, je trestat sankcí neplatnosti smlouvy uzavřené poskytovatelem spotřebitelského úvěru v rozporu s požadavkem due diligence právě proto, aby byli poskytovatelé úvěrů dostatečně motivováni poskytovat spotřebitelské úvěry skutečně pouze těm spotřebitelům, u kterých je možno ke dni žádosti o poskytnutí úvěru v zásadě rozumně očekávat, že svůj dluh – velmi pravděpodobně – řádně splatí. 12. To se však v posuzované věci zjevně nestalo. 13. Ze shora rekapitulovaných důvodů tedy soud dospěl k závěru, že inkriminovanou smlouvu je třeba považovat za absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že dostála zákonnému imperativu řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 125 892 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 125 892 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaný musel uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 14. Druhým výrokem tohoto rozsudku pak soud, v části, ve které ze shora pojednaných důvodů nárok žalobkyně nepožívá právní ochrany, žalobu zamítl. 15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má nárok na zaplacení 70 % nákladů řízení, které je namístě považovat za účelně vynaložené náklady žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 878 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží za tři úkony právní služby odměna stanovená na základě analogické aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 1 500 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 900 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl„ vytvořen“ toliko pro předmětnou věc. Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje trojnásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 1 500 Kč za každý z nich. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně – včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 1 134 Kč – představují částku 12 412 Kč, žalovanému tudíž byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 8 688 Kč.