5 C 229/2021-22 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobce se svým návrhem domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu náhrady škody. Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení částek uvedených v prvním výroku tohoto rozsudku, které se odvíjejí od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení dohodou o provedení práce ze dne [2020], respektive od odpovědnosti žalovaného za škodu, již způsobil žalobci jakožto svému zaměstnavateli tím, že mu neodvedl tržbu ve výši 14 930 Kč. 2. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), neboť soud po prostudování předmětného návrhu a žalobcem předložených důkazů dospěl – za dané procesí situace – k závěru, že žalobě je možno plně vyhovět. 3. Z žalobcem předložených listin soud zjistil, že žalovaný s žalobcem uzavřel dne [2020] dohodu o provedení práce, jejíž součástí byla rovněž dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování. Podle dohody o provedení práce měl žalovaný od [2020] do [2020] prodávat ryby (a provádět práce s tím spojené). Podle žalobcem předloženého vyúčtování přitom žalovaný nepředložil žalobci utrženou tržbu za prodej ryb v rozsahu částky 14 930 Kč. 4. Obecně platí, že žalovaný jako tehdejší zaměstnanec žalobce podle ustanovení § 250 a násl. zákoníku práce odpovídal za škodu, kterou mu způsobí zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů. Současně byla mezi účastníky řízení uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, ve které se v čl. IV. žalovaný rovněž přihlásil k odpovědnosti za případný schodek na svěřených hodnotách, přičemž v daném kontextu je žalovaný podle ustanovení § 259 zákoníku práce povinen žalobci nahradit škodu, která tímto schodkem vznikla, v plné výši. Zjistil-li proto žalobce při kontrole, že mu žalovaný nepředložil tržbu za prodej ryb ve výši 14 930 Kč (což v řízení pasivní žalovaný nevyvrátil), jde o schodek, za který žalovaný žalobci odpovídá v plné výši. 5. Pro úplnost je možno uvést, že i v případě, že by v posuzované věci nebyla přiléhavá aplikace ustanovení § 259 zákoníku práce (srov. ustanovení § 260 zákoníku práce), byl by (patrně) žalobcův nárok plně důvodný na základě použití žalobcem dovolávaného ustanovení § 2991 občanského zákoníku. Tuto úvahy jsou však nadbytečné v tom smyslu, že by bylo namístě se jimi zabývat toliko v případě, že by žalovaný v řízení nezůstal zcela pasivní; za dané procesní situace se tak bezezbytku uplatní závěry zaznamenané v předchozím odstavci. 6. Je tak zjevné, že žalobci vznikl nárok na náhradu žalovaným způsobené škody, neboť je zřejmé, že žalovanému vznikla povinnost nahradit žalobci podle ustanovení § 259 zákoníku práce škodu ve výši 14 930 Kč. 7. Soud proto prvním výrokem rozsudku uložil žalovanému povinnost k plné náhradě vzniklé škody, a to v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku včetně zákonného úroku prodlení, přičemž uvedené částky je žalovaný v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť soud s ohledem na procesní pasivitu žalovaného neshledal důvod pro prodlužení této lhůty. 8. Na uvedené skutečnosti nic nemění fakt, že žalovanému byla výzva k vyjádření doručena toliko fikcí, neboť je na žalovaném, aby si přebíral poštu na adrese evidovaného trvalého pobytu; pakliže tak nečiní, nemůže jít tato skutečnost k tíži žalobce, nýbrž musí být přičítána právě žalovanému. 9. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 8 060 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 14 930 Kč sestávající z částky 1 700 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 advokátního tarifu včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 000 Kč ve výši 1 260 Kč. Žalobci případně na vysvětlenou soud uvádí, že neshledal za účelně vynaložený náklad řízení„ další poradu s klientem přesahující 1 hodinu“, konanou dne [2021]. Obsah této porady je totiž„ konzumován“ předchozími úkony právní služby, jmenovitě převzetím a přípravou věci a předžalobní výzvou ze dne [2021]. Za této situace je poradu ze dne [2021] nutno označit – z hlediska náhrady nákladů řízení – za zcela nadbytečnou. Je samozřejmě výsostným právem účastníka řízení mít se svým právním zástupcem takový počet porad, jaký sám uzná za vhodný (potřebný), nákladový výrok však může reflektovat pouze takové úkony právní služby, které je – objektivně – možno vnímat jako účelné.