19 C 122/2022-90 — Okresní soud v Domažlicích

<b>I. Stručná rekapitulace obsahu žaloby a průběhu řízení</b> 1. Žalobce se žalobou domáhal toho, aby soud určil, že rozvázání pracovního poměru, založeného pracovní smlouvou ze dne [datum], výpovědí ze dne [datum], je neplatné, neboť z předmětné výpovědi není možno zjistit, jakým konkrétním způsobem měl porušit pracovní povinnost a v jakém období měl„ šířit hrubé, neurvalé a vulgární výroky směřující proti zaměstnavateli. Z výpovědi nadto není podle žalobce zřejmé, kdy vznikl důvod k výpovědi, ani z ní není patrné, kdy se o něm žalovaná dozvěděla. Jelikož ve výpovědi nejsou uvedeny žádné konkrétní důvody, proč se s žalobcem pracovní poměr rozvazuje, ani v ní není řádně popsán výpovědní důvod, napadená výpověď podle žalobce nesplňuje požadavky předvídané v ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce. Závěrem žaloby pak žalobce vyjádřil přesvědčení, že se vytýkaného jednání nedopustil a že skutečným důvodem výpovědi je, že se aktivně podílel na vzniku odborové organizace, jelikož právě založení odborů žalovaná velmi nelibě nesla, přičemž se pokoušela jejich vzniku různými způsoby zamezit. 2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě prezentovala přesvědčení, že v inkriminované výpovědi je zcela jasně specifikováno, že výpovědním důvodem je závažné porušení povinnosti zaměstnance (ve smyslu výpovědního důvodu podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce), přičemž v samotném textu výpovědi je vymezena zákonná povinnost, kterou žalobce závažným způsobem porušil, jmenovitě povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce. Skutečnost, že v textu výpovědi není uveden konkrétní nenávistný výrok, nepředstavuje podle žalované obsahovou vadu výpovědi, neboť ze zákona požadavek takové specifikace nevyplývá; v této souvislosti žalovaná rovněž poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1558/2001. Tvrzení žalobce, že skutečným důvodem výpovědi byly jeho aktivity při zakládání odborů, považuje žalovaná za čirou spekulaci, když zdůrazňuje, že příslušná odborová organizace zahájila svou činnost dne [datum], tedy několik dnů poté, co žalobci byla doručena předmětná výpověď z pracovního poměru. V této souvislosti žalovaná zdůraznila, že žalobcem šířené výroky by jí vadily bez ohledu na to, zda se žalobce zapojil do odborné činnosti, či nikoliv. Podle mínění žalované, jež odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, je ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem nezbytný vztah vzájemné důvěry, který je podstatným způsobem narušen, pakliže zaměstnanec – tak jak činil žalobce – šíří mezi ostatními zaměstnanci„ protizaměstnavatelské“ nálady a dokonce zdůrazňuje svůj záměr zaměstnavatele zničit. Žalovaná se proto domnívá, že výroky žalobce, proti kterým se vymezila, jí jako zaměstnavateli způsobily morální škodu. V návaznosti na námitku žalobce, že není zjevné, kdy se měl vytýkaného jednání dopustit, pak žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že poslední případ, kdy žalobce šířil výroky, jimiž poškozoval svého zaměstnavatele, byl zaznamenán dne [datum] a projednán při interní schůzce dne [datum]. 3. V rámci přípravného jednání předseda senátu poukázal na skutečnost, že ze samotné výpovědi není zřejmé, kdy přesně se měl žalobce inkriminovaného jednání dopustit, a v důsledku toho není zjevné, zda žalovaná přistoupila k výpovědi v hmotněprávní lhůtě. V návaznosti na to právní zástupkyně žalované uvedla, že sice mělo dojít k závadnému jednání žalobce již po datu [datum], nicméně impulzem k výpovědi mělo být až jednání dne [datum] (přičemž již předtím právní zástupce žalobce připomněl, že [datum] byla neděle, tím pádem se žalobce nemohl dopustit jednání„ v pracovní době“). 4. V poskytnuté„ koncentrační“ lhůtě žalovaná v rámci doplnění tvrzení a důkazních návrhů potvrdila, že inkriminovaného jednání se měl žalobce dopustit dne [datum], a to výroky prezentovanými širokému plénu zaměstnanců v době, kdy na pracovišti zaměstnavatele probíhala směna. Současně žalovaná připomněla, že podle judikatury Nejvyššího soudu není potřeba skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, rozvádět do všech podrobností; v této souvislosti žalovaná opětovně odkázala na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1558/2001, přičemž právě v návaznosti na závěry odkazovaného judikátu žalovaná vyjádřila přesvědčení, že ve výpovědi byl výpovědní důvod vymezen tak, aby v souladu s ustanovením § 50 odst. 4 zákoníku práce nebyl zaměnitelný s jiným výpovědním důvodem. Podle mínění žalované přitom žalobcem vyřčené„ protizaměstnavatelské hrubé, neurvalé a vulgární výroky“ jsou v příkrém rozporu s účelem pracovněprávních vztahů, zvláště když byly„ úmyslně a veřejně směřovány k tomu, aby trpěly zájmy zaměstnavatele“, neboť„ žalobce výslovně prohlašoval, že jeho cílem je zaměstnavatele zničit“. Nadto žalovaná akcentovala fakt, že inkriminované výroky žalobce nebyly ojedinělé a že jeho chování i v předchozím období„ směřovalo k systematickému narušování autority zaměstnavatele“ (žalobce se podle žalované měl takového jednání dopustit v říjnu 2021, kdy měl nevybíravým a difamujícím způsobem zpochybňovat pokyny zaměstnavatele. Žalovaná připouští, že žalobce má právo na kritiku, s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1043/2016 nicméně vyjadřuje přesvědčení, že v posuzované věci šlo o kritiku nepřípustnou (neoprávněnou), neboť žalobcem deklarovaný cíl zničit svého zaměstnavatele není cílem legitimním, tudíž právo žalobce nemůže převážit právo žalované na zachování dobré pověsti. 5. Při jednáních dne [datum] a [datum] soud provedl účastníky navržené svědecké výpovědi, průběžně přitom seznamoval účastníky s předběžným právním názorem, a současně je opakovaně vyzýval ke smírnému řešení, kdy mj. akcentoval celkový kontext projednávané věci. 6. Žalobce v závěrečném návrhu zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil opakovaně ve výpovědi uváděného jednání; prokázáno bylo toliko to, že se dopustil jediného vulgárního výroku, a to dne [datum], navíc v „ mimopracovní“ době žalobce, a to v rámci agitace při přípravě odborové organizace. Ve výpovědi uvedené„ opakované“ porušování pracovní povinnosti tak podle žalobce v řízení zjevně nebylo prokázáno. Nadto žalobce v závěrečném návrhu polemizuje s tvrzením žalované, že porušil povinnost loajality vůči svému zaměstnavateli, přičemž připomněl, že pracoval u žalované řadu let, a to bez jakýchkoliv pracovních problémů či výtek; o jeho loajalitě vůči zaměstnavateli navíc svědí i to, že se nebál vedení upozornit na svůj názor a měl tedy zájem řešit určité problémy přímo, nikoliv nějakými postranními kroky. Žalobce proto navrhl, aby soud žalobě vyhověl a výpověď označil za neplatnou. 7. Žalovaná v závěrečném návrhu úvodem s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4418/2007) vyslovila přesvědčení, že má jako zaměstnavatel právo zaměstnávat pouze ty zaměstnance, kteří respektují její oprávněné zájmy a dodržují ve vztahu k ní určitou míru loajality, představující mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani právo žalobce, garantované v čl. 27 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), zvláště když je zjevné, že žalovaná k výpovědi z pracovního poměru přistoupila výlučně pro závažné porušení povinnosti zaměstnance, nikoliv pro odborovou činnosti žalobce. Z výsledku dokazování přitom podle mínění žalované jasně vyplynulo, že žalobce jednal v příkrém rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, když při dvou směnách v rámci náboru zaměstnanců do odborové organizace výslovně deklaroval připravenost provoz„ rozprcat“ (viz níže). Žalobce – pověstný svojí arogancí – tak podle žalované při porušení své povinnosti (chovat se loajálně vůči svému zaměstnavateli) postupoval vědomě, úmyslně a cíleně; v žádném případě nešlo o výroky pronesené jen„ mimoděk“, neboť se jednalo o předem připravenou akci, která měla v posluchačích vzbudit dojem, že žalobce hodlá zaměstnavatele„ položit“. Použití vulgárního výrazu ve veřejném projevu pak považuje žalovaná za vybočení ze společenských norem, hrozbu„ rozprcáním“ je pak podle žalované nutno vnímat i ve specifickém kontextu, kdy žalovaná – producent výrobků pro medicínu – již v minulosti čelila sabotáži, žalobcem pronesená slova tudíž znamenají riziko nejen majetkových škod, ale i škod na zdraví. Mimo jiné s odkazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3063/15 žalovaná vyjádřila přesvědčení, že v řízení bylo jasně prokázáno, že se žalobce dopustil závažného porušení pracovních povinností. Žalobou napadená výpověď je tak podle žalované platná, soud by proto měl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. <b>II. Dokazování</b> 8. Vedle inkriminované výpovědi z pracovního poměru soud v řízení provedl pouze účastníky řízení navržené svědecké výpovědi (a to s níže uvedenou výjimkou). 9. Z napadeného Rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. g) zákoníku práce ze dne [datum] (viz č. l. 5) se podává, že žalovaná rozvázal