19 C 214/2023-26 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 10 893,50 Kč, smluvní pokutu ve výši 5 359,60 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 356,46 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 037,50 Kč, zákonný úrok z prodlení a úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 10 893,50 Kč od [datum] do zaplacení, a na náhradě nákladů spojených s uplatněním pohledávky částku 482 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila, byť toliko fikcí, souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 12 000 Kč, za což měla žalovaná v osmasedmdesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 20 856 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 2 203 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 5 153 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. Podepsaný soud se nicméně konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě všech citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za„ sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 49,2 % ročně, tedy ve výši, kterou by již bylo možno označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno ujednání o dílčích poplatcích oddělit od ujednání o úroku v kapitalizované výši 5 153 Kč. 8. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v osmasedmdesáti týdenních splátkách částku 17 153 Kč. 9. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu předmětné smlouvy zaplatila toliko částku 3 325 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 10. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 13 828 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. 11. Jde-li o požadavek na zaplacení smluvní pokuty, soud v tomto rozsahu neshledal žalobkyní uplatněný nárok za důvodný, neboť žalobkyní dovolávané ujednání nebylo součástí smlouvy (srov. mutatis mutandis závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/2011 (N 183/71 SbNU 201)). 12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 13. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 14. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť při zohlednění výše žalovaného příslušenství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) je namístě konstatovat, že poměr úspěchu a neúspěchu účastnic řízení byl v zásadě shodný, a proto žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.