19 C 216/2022-83 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmět řízení vymezila žalobkyně v žalobě tak, že se původně domáhala zaplacení částky 128 667 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaných, které jim mělo vzniknout v souvislosti s užíváním v žalobě specifikované nemovitosti, již žalobkyně nabyla v rámci tzv. dobrovolné dražby, bez právního důvodu, a to v období od [datum] do [datum]. 2. Žalovaní se k žalobě vyjádřili toliko tím, že bez jakéhokoliv„ průvodního vysvětlení“ zaslali kopii několika listinných důkazů, ze kterých bylo ve svém souhrnu možno učinit závěr, že žalovaní považují předmětnou dražbu za neplatnou (nezákonnou). 3. Na jednání, nařízené na [datum] se žalovaní bez omluvy nedostavili, soud nicméně toto jednání odročil s tím, že je třeba žalobu doplnit tak, aby bylo zjevné, proč se žalobkyně domáhá částky 128 667 Kč, pakliže v žalobě uvádí, že se domáhá bezdůvodného obohacení za 5 měsíční používání nemovitosti bez právního důvodu s tím, že obvyklé nájemné má činit částku 20 000 Kč. Současně soud poučil žalobkyni, že je třeba předložit nějaký důkaz, ze kterého bude zjevné, proč by právě ve vztahu k předmětné nemovitosti mělo být obvyklé nájemné stanoveno částkou 20 000 Kč. 4. V doplnění žaloby vyjádřila žalobkyně přesvědčení – podložené přiloženým odborným vyjádřením označeným jako„ Ocenění nájmu nemovitosti“ (na č. l. 47-51), – že v místě a čase obvyklé nájemné předmětné nemovitosti skutečně představuje částku 20 000 Kč měsíčně, a v návaznosti na to žalobkyně považuje za obvyklé nájemné nájemné ve výši 666,67 Kč denně. Za v žalobě vymezené období by tedy žalovaní měli vydat bezdůvodné obohacení ve výši 108 667 Kč, jelikož však žalovaní předmětnou nemovitost vyklidili až dne [datum], představuje celkové bezdůvodné obohacení žalovaných podle názoru žalobkyně částku 162 667 Kč (tedy součin částky 666,67 Kč a čísla 244 jako počtu dní, kdy žalovaní předmětnou nemovitou věc užívali bez právního důvodu). V doplnění žaloby proto žalobkyně rovněž navrhla, aby soud připustil rozšíření žaloby o částku 34 000 Kč. 5. Doplnění žaloby zaslal soud žalovaným k vyjádření; žalovaní podáním ze dne [datum] omluvili svou účast na odročeném jednání a k věci samé se vyjádřili v tom smyslu, že v předmětné nemovitosti – s vědomím žalobkyně – setrvávali až do doby, než o jejich odvolání proti předmětné dražbě rozhodne Vrchní soud v Praze. Současně žalovaní zdůraznili, že se snažili s žalobkyní dohodnout na placení nájemného, žalobkyně však o takové řešení neměla zájem a požadovala předání klíčů a vyklizení nemovitosti. 6. Při jednání dne [datum] soud seznámil žalobkyni s předběžným právním názorem, podle kterého je namístě považovat žalobu za důvodnou v tom smyslu, že obvyklé nájemné by mělo být stanoveno ve výši 12 000 Kč měsíčně, přičemž k bezdůvodnému obohacení žalovaných docházelo až od [datum]. 7. V návaznosti na toto poučení žalobkyně vzala zpět návrh na rozšíření žaloby; soud za této procesní situace proto formálně nerozhodoval o povolení rozšíření žaloby, nicméně vyšel ze skutkových tvrzení obsažených v doplnění žaloby, neboť toto doplnění bylo žalovaným doručeno do vlastních rukou (jakkoli v případě první žalovanou pouze fikcí). 8. Současně vzala žalobkyně co do částky 6 667 Kč s příslušenstvím žalobu zpět, v tomto rozsahu proto soud prvním výrokem rozsudku řízení zastavil. 9. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. 10. Žalobkyně nabyla dne [datum] příklepem (resp. doplacením dražební ceny dne [datum]) v rámci tzv. dobrovolné dražby, konané v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. [insolvenční spisová značka], do svého výlučného vlastnictví nemovité věci – pozemek parcelní č. St. 430, jeho součástí je rodinný dům [adresa], a pozemky parcelní [číslo] vše v katastrálním území [obec] – ves, [územní celek], zapsáno na listu vlastnictví [číslo] v katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce] (viz Potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby vydražením v elektronické dražbě ze dne [datum] v přílohové obálce na č. l. 23). 11. Tím žalovaní ztratili vlastnické (či jiné věcné či obligační) právo k předmětným nemovitým věcem, pročež je zjevné, že od [datum] užívali předmětné nemovité věci bez právního důvodu. 12. Z žalobkyní předložené Výzvy k předání věcí nemovitých (též v přílohové obálce na č. l. 23) se pak podává, že žalovaní byli (přinejmenším formálně vzato) vyzváni k předání předmětných nemovitých věci (až) dne [datum]. 13. Současně není mezi účastníky sporné (žalovaní toto tvrzení žalobkyně nikterak nezpochybnili), že žalovaní předmětné nemovitosti vyklidili (resp. přestali užívat) až dne [datum]. 14. Jakkoli je zjevné, že žalovaní užívali předmětné nemovité věci bez právního důvodu vskutku již od [datum], podle mínění soudu není možno žalobkyni přiznat plnění z titulu bezdůvodného obohacení dříve než od [datum], tedy od data, kdy byli žalovaní prokazatelně vyzváni k vyklizení nemovitých věcí, ke kterým jim již nesvědčil žádný právní titul. Na tomto místě je přitom vhodné zdůraznit, že k tomuto závěru dospěl soud primárně v návaznosti na skutečnost, že právě v předmětném rodinném domě žalovaní ke dni konání„ dobrovolné“ dražby uspokojovali své bytové potřeby. Přehlížet navíc nelze ani skutečnost, že jakkoliv přímo zákon hovoří o„ dobrovolné“ dražbě (viz ustanovení § 17 a násl. zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů), je zjevné, že v daném kontextu – kdy k ní bylo přistoupeno v rámci insolvenčního řízení – byla dražba z hlediska žalovaných doslova nedobrovolná. Za této situace by soud považoval za rozporné s dobrými mravy, pakliže by bylo žalobkyni přiznáno bezdůvodné obohacení od prvního dne, kdy na ni přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Opačný výklad by byl dozajista rozporný s pokynem obsaženým v ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku, neboť by ve svém důsledku„ urážel obyčejné lidské cítění“. 15. Z pojednaných důvodů dospěl soud k závěru, že žalovaným vznikalo bezdůvodného obohacení tím, že bez právního důvodu užívali předmětné nemovitosti pouze v období o [datum] do [datum], tedy za dobu trvající celkem 195 dnů. 16. Oproti tvrzení žalobkyně – jakkoli doloženým odborným vyjádřením – soud nepovažuje za„ obvyklé nájemné“ nájemné ve výši 666,67 Kč denně, neboť je zjevné, že předložené„ srovnatelné“ nemovité věci patrně srovnatelné nejsou. Přinejmenším nelze přehlížet, že ke srovnání předkládané nemovité věci představovaly nemovitosti„ zařízené“. K předmětným nemovitostem je však nutno přistupovat jako k nemovitostem nezařízeným, neboť na žalobkyni zjevně nepřešlo vlastnické právo k zařízení nemovitosti. Pakliže by tudíž soud přistoupil na žalobkyní předložené„ srovnání“, ve svém důsledku by po žalovaných požadoval, aby vydali bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající používání nejen jim již nepatřících nemovitostí, ale taktéž zařízení, jež se v dané době (patrně) nacházelo v jejich majetkové sféře. 17. Veden zásadou hospodárnosti řízení soud postupem podle ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve věci neustanovoval znalce ke stanovení výše obvyklého nájemné, nýbrž tuto výši určil podle vlastní úvahy, a to ve výši 395 Kč denně. Tato úvahy vychází jednak ze srovnání s předloženými nemovitostmi, a rovněž z premisy, že by se obvyklé nájemné mělo pohybovat kolem 4- 5 % hodnoty dané věci. Z obsahu spisu se přitom podává, že předmětné nemovité věci byly vydraženy za částku 3 400 000 Kč (srov. např. č. l. 74), roční nájemné by se tak pohybovalo kolem částky 145 000 Kč, což odpovídá částce 395 Kč denně. 18. Za této situace vyšel soud ze skutečnosti, že se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili v rozsahu částky 77 025 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 77 025 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaní dosud neučinili, zavázal je k tomu soud druhým výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaní museli uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 19. Pro úplnost považuje soud za vhodné dodat, že v žádném případě neztrácel ze zřetele kontext daného řízení, tedy již výše zmíněnou skutečnost, že žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti v souvislosti s insolvenčním řízením, ve kterém byl dražen mj. rodinný dům, ve kterém žalovaní v rozhodné době bydleli. Je proto otázkou, již ovšem nebylo namístě řešit již v nalézacím řízení, zda žalobkyně může vůbec legitimně očekávat, že jí žalovaní budou s to platit jí požadované částky, pakliže je úpadek první žalované stále řešen tzv. likvidačním způsobem, tedy konkursem. 20. Záměrně proto soud ve druhém a čtvrtém výroku neuvedl lhůtu, ve které mají žalovaní zaplatit žalobkyni přisouzené částky. Soud totiž na jedné straně zohlednil zjevně nelehkou sociální situaci žalovaných (viz výše), na straně druhé měl na zřeteli skutečnost, že žalovaní vystup