19 C 312/2022-72 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 29 191 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 725,34 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 13 000 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 88 % ročně z částky 13 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil a k nařízenému jednání se – bez jakékoliv omluvy – nedostavil; na této skutečnosti nic nemění fakt, že žalovanému bylo doručováno toliko fikcí. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi obchodní společností [právnická osoba] a žalovaným. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 13 000 Kč, za což měl žalovaný ve dvanácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 21 491 Kč s tím, že„ Poplatek“ ve výši 8 491 Kč v tomto případě představoval poplatek„ za zpracování spotřebitelského úvěru“ ve výši 1 500 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 6 991 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. Soud však nemohl poskytnout právní ochranu nároku žalobkyně, odvíjejícího se od ujednání o úroku ve výši 88 % ročně. Veden zásadou in favorem negotii, jež je vyjádřena v ustanovení § 574 občanského zákoníku, a současně pokynem obsaženým v ustanovení § 576 občanského zákoníku, soud dospěl k závěru, že ujednání o výši úroku je (absolutně) neplatné, nicméně že je možno toto neplatné ujednání„ nahradit“ ujednáním platným, respektive že je namístě výši tohoto úroku„ moderovat“. V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021, na který soud žalobkyni při jednání dne [datum] výslovně odkázal, dovolací soud mimo jiné uvedl:„ V rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, pak Nejvyšší soud konkrétně uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“. 8. Na základě citované úvahy je tak možno přistoupit k právní fikci, že si právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný v předmětné úvěrové smlouvě ujednali úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy v daném případě ve výši 0,25 % ročně. 9. Současně soud shledal platným ujednání o poplatku„ za zpracování spotřebitelského úvěru“ ve výši 1 500 Kč, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by žalovanému v dané době úvěr poskytnout vůbec nemusela), navíc relativně krátkodobě, reálně nemusí pouze (legální či legitimní) úrok pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký. 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal vedle povinnosti vrátit poskytnutou jistiny rovněž k povinnosti zaplatit ujednaný poplatek ve výši 1 500 Kč a stejně tak k povinnosti hradit shora specifikovaný úrok. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném, jenž patrně z titulu předmětné smlouvy ničeho nezaplatil (opak nebyl v řízení ani tvrzen), je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 14 500 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. 12. Lhůtu k plnění soud prodloužil na lhůtu deseti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalovaného – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaný objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni – před jednáním – poučení ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by pro – advokátem zastoupenou – žalobkyni měl být znám i z jiných obdobných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 15. Žalobkyni případně na vysvětlenou podepsaný soud dodává, že zamítnout bylo nutno i část nároku ve výši 6 500 Kč z titulu smluvní pokuty a dalších„ sankčních poplatků“, neboť žalobkyní dovolávané ujednání nebylo součástí smlouvy (srov. mutatis mutandis závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/2011 (N 183/71 SbNU 201)). 16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že poměr úspěchu a neúspěchu je mezi účastníky v zásadě shodný.