19 C 225/2024-27 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení částky 22 546,30 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 945,83 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 136,33 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 500 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 19,48 % ročně z částky 17 500 Kč od , datum, do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně.2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne , datum, č. j. 19 C 225/2024-25 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k věci samé a aby uvedl, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).4. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a v kontextu procesní pasivity žalovaného, jenž v řízení neuplatnil žádnou procesní obranu) dospěl k následujícím skutkovým závěrům.5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi společností , právnická osoba, a žalovaným.6. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se mu právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měl žalovaný v jedenácti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 26 815 Kč s tím, že částku 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 2 566 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 2 000 Kč. Z formulářové smlouvy konečně vyplývá, že žalovaný přistoupil k Doplňkovému pojištění, a to za částku 1 749 Kč.7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.9. Podepsaný soud se nicméně konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě citovaného poplatku za službu „komfortního a flexibilního splácení“ je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tento poplatek v zásadě žalovaný žádné nadstandardní služby neobdržel, pročež pojmenování tohoto poplatku nelze než označit za „sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku toto ujednání postrádá potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, soud má za to, že inkriminované ujednání představuje via facti zastřené „ujednání“ o úroku.10. Naproti tomu podepsaný soud shledal za platné ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do „hry“ i fakt, že bankovní instituce by danému spotřebiteli v té době patrně „nepůjčila“), navíc v posledku krátkodobě, reálně nemusí pouze úrok vyčíslený částkou 2 000 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek ve výši 500 Kč se nezdá být nepřiměřeně vysokým.11. Jde-li pak o „volitelnou službu Doplňkového pojištění“, shledal soud toto „ujednání“ absolutně neplatným, neboť z textu smlouvy vůbec nevyplývá, jakého protiplnění se žalovanému za sjednaný poplatek má dostat. Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neobsahuje ani předmětný návrh žalobkyně.12. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v ujednaných splátkách částku 22 500 Kč.13. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době celkem zaplatil jen a pouze částku 2 500 Kč.14. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 20 000 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. Vedle zákonného úroku z prodlení soud uložil žalovanému rovněž povinnost zaplatit úrok ve výši 10,9 % ročně, tedy ve výši, kterou je třeba dovodit z ujednání o úroku ve výši 2 000 Kč v rámci jedenácti měsíčních splátek, a to za období, které již zjevně „nepokrývá“ úrok sjednaný v této nominální výši; tuto výši soud dovodil veden zásadou in favorem negotii, vyjádřenou v ustanovení § 574 občanského zákoníku.15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.16. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.17. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 225 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků činí soudní poplatek částku 1 127 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 902 Kč.18. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 77 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze soudního poplatku ve výši 1 127 Kč (viz předchozí bod) a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč, přičemž soud výši odměny vypočítal na základě použití ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť dospěl k závěru, že návrh žalobkyně je nutno podřadit pod podání předvídaná právě v § 14 b advokátního tarifu. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 986 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.