19 C 236/2024-22 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 12 213 Kč s příslušenstvím, odvíjející se od právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení smlouvou o úvěru ze dne , datum, .2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, současně ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) dal žalovaný – byť toliko fikcí – souhlas k tomu, aby bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalovaného (respektive absence jakékoliv jeho procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž dospěl k následujícím skutkovým závěrům.4. Žalovaný na základě shora identifikované smlouvy čerpal úvěr ve výše 10 000 Kč; daný úvěr měl přitom žalovaný původně splatit v rámci 24 měsíčních splátek s tím, že žalobkyni „vrátí“ částku 13 760 Kč. Podle (žalovaným nevyvráceného) tvrzení žalobkyně žalovaný v průběhu úvěrového vztahu zaplatil celkem částku 6 574 Kč.5. Předmětnou smlouvu neposoudil soud – například vzhledem k absenci podstatné náležitosti úvěrové smlouvy (viz § 2395 občanského zákoníku), jíž je ujednání o úroku – jako smlouvu absolutně a v plném rozsahu neplatnou, neboť ujednání o celkové výši částky, kterou musí spotřebitel vrátit vyhodnotil jako ujednání o úroku, současně však soud nemohl přehlédnout, že se jednotlivé žalobkyní uplatněné nároky odvíjejí od dílčích ujednání devatenáctistránkové (sic!) smlouvy, u které je nutno přijmout závěr, že jí jako celku spotřebitel nadaný rozumem průměrného člověka (§ 4 občanského zákoníku) vskutku není s to v úplnosti porozumět. Právům vycházejícím z takto koncipovaných ujednání je tak stěží možné přiznat právní ochranu.6. Soud proto z hlediska žalované „jistiny“ žalobkyni – na základě aplikace ustanovení § 2991 občanského zákoníku – přiznal toliko částku, která představuje rozdíl mezi – platně – ujednaným plněním žalovaného ve výši 13 760 Kč a částkou 6 574 Kč, kteroužto již patrně zaplatil. Jinak řečeno, bez ohledu na absolutní neplatnost předmětné smlouvy platí, že žalobkyně na jejím základě žalovanému poskytla finanční plnění, pročež v rozsahu bezdůvodného obohacení je žalovaný povinen jí příslušnou část tohoto plnění vrátit.7. Jelikož se žalovaný prokazatelně dostal do prodlení se svým peněžitým dluhem, náleží žalobkyni v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku taktéž zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.8. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl.9. Pro pořádek je konečně vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o absolutní neplatnosti smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by měl být žalobkyni znám z řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.10. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu 18 % jí účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady představuje vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč odměna advokáta za tři úkony právní služby podle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy se jedná o odměnu v celkové výši 900 Kč a tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle ustanovení § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně jde o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů, tedy o částku 252 Kč. Celkem tak čítají žalobkyní účelně vynaložené náklady řízení částku 2 252 Kč.