19 C 88/2024-18 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 565 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně odůvodnila svůj návrh tím, že žalovanému poskytla na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne , datum, (dále též jen „Smlouva“) spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč, který byl poskytnut na dobu neurčitou, a to převodem z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se v souladu s bodem 2.1.6. Smlouvy zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny. Jistinu pak měl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání Smlouvy. Jelikož se žalovaný dostal se splácením dluhu do prodlení, byla mu dne , datum, zaslána poslední upomínka, v níž byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru, a to ke dni , datum, . Zároveň byl vyzván k jeho úhradě. Jelikož žalovaný ničeho neuhradil, byla právním zástupcem žalobkyně dne , datum, zaslána žalovanému předžalobní výzva, v níž byl žalovaný vyzván k úhradě částky 47 510,30 Kč, a to do tří dnů od doručení této výzvy na bankovní účet žalobkyně. Zároveň byl žalovaný vyzván k úhradě částky 12 051,60 Kč, která byla specifikována jako náklady vzniklé za právní zastoupení žalobkyně. Celková částka k úhradě tak činila 59 561,90 Kč.2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne , datum, č. j. , spisová značka, byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k věci samé a aby uvedl, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak (byť toliko fikcí) splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému v únoru roku 2023 finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž o 4 měsíce později, tedy v červenci roku 2023, došlo na základě upomínkového dopisu žalobkyně ze dne , datum, ke dni , datum, k celkovému zesplatnění úvěru, kdy dlužná částka, kterou měl žalovaný žalobkyni uhradit na její účet do tří dnů od doručení, činila 44 048 Kč. Dluh tedy k tomuto datu převýšil původně zapůjčenou částku o 29 048 Kč, tj. dosáhl téměř trojnásobku původně „zapůjčené“ jistiny.5. Po právní stránce soud – z níže stručně pojednaných důvodů – shledal předmětnou smlouvu absolutně neplatnou.6. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatným právním jednáním jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, přičemž podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.7. Nadto podle ustanovení § 1796 občanského zákoníku je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (obdobná dikce pak vyplývá rovněž z ustanovení § 218 trestního zákoníku).8. Na základě citované zákonné úpravy soud dospěl k závěru, že na inkriminovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru je třeba hledět jako na tzv. lichevní smlouvu, respektive na právní jednání, jež se příčí dobrým mravům, a jež je třeba i bez návrhu označit za (absolutně) neplatné.9. Soud přitom vyšel z premisy, že posuzovaná smlouva, od které žalobkyně odvíjí svůj nárok, je v souhrnu svých „ujednání“ koncipována způsobem, který neumožňuje jiný výklad, než ten, podle kterého si žalobkyně nechala slíbit plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přičemž tak patrně učinila za situace, kdy bylo zjevně zneužito tísně žalovaného, neboť je zjevné, že za jiné situaci by osoba průměrného rozumu takto prima facie velmi nevýhodnou smlouvu nikdy neuzavřela. Podle názoru podepsaného soudu tak v posuzované věci byly splněny veškeré zákonem vyžadované podmínky, za kterých je nutno hovořit o lichevní smlouvě (srov. mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 30 Cdo 670/2013).10. V této souvislosti soud pro stručnost pouze připomíná, že podle inkriminované smlouvy si účastníci řízení „ujednali“ měsíční úrok ve výši 40 %, a to za situace, kdy byl úvěr „poskytnut na dobu neurčitou“. V důsledku těchto ujednání žalobkyně „mohla“ požadovat vrácení trojnásobku původní jistiny, tedy násobku, jenž v daném časovém kontextu nelze nepovažovat za lichevní. Jakkoli žalobkyně v posledku tuto částku posuzovaným návrhem u soudu „neuplatnila“, nelze přehlížet, že předžalobní výzvou (jakkoli šlo částečně o tvrzenou náhradu za právní služby) bylo po žalovaném požadováno zaplacení částky 59 561,90 Kč, tedy částky představující téměř čtyřnásobek původní jistiny.11. Za dané procesní situace, kdy shledal Smlouvu absolutně neplatnou, vyšel soud z žalovaným nevyvráceného tvrzení žalobkyně, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 15 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy ničeho nezaplatil. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 15 000 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 15 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku.12. Současně se sluší dodat, že v tomto rozsudku přijaté závěry soud učinil v kontextu přiměřeného zohlednění Ústavním soudem opakovaně vyjádřeného imperativu, podle kterého by dlužníci měli splácet jen takové dluhy, které je třeba považovat za dluhy řádné, „aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou“ (viz např. bod 44. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16).13. Druhým výrokem proto soud v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, tedy i pokud jde o požadavek žalobkyně, aby žalovaný zaplatil „ujednanou“ smluvní pokutu.14. V návaznosti na shora zaznamenané závěry soud přikročil k použití ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. a umožnil žalovanému zaplacení přisouzené částky ve splátkách, a to ve výši, která odráží veškeré výše uvedené okolnosti posuzované věci.15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by žalobkyni, zastoupené kvalifikovaným právním zástupcem, měl být znám z celé řady jiných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.16. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyně má právo na 27 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, jež v dané věci sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 943 Kč a odměny právního zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 1 452 Kč; z důvodů uvedených shora přitom soud rovněž v případě povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení žalovanému umožnil uhradit tyto náklady ve splátkách, a to až poté, co bude plně splněna povinnost uložená prvním výrokem tohoto rozsudku.