6 C 59/2018-685 — Okresní soud v Domažlicích

I. Stručná rekapitulace dosavadního průběhu řízení1. Žalobkyně se původně žalobou domáhala nahrazení projevu vůle, na jehož základě by na ni žalovaný převedl pozemky nejen v , adresa, , ale rovněž v okresech , adresa, , , adresa, , , jméno FO, a , adresa, . Zdejší soud nicméně usnesením ze dne , datum, č. j. , spisová značka, /, číslo, -50 ve vztahu k pozemkům v okresech , adresa, , , adresa, , , název města, a , adresa, vyslovil místní nepříslušnost. Po právní moci označeného usnesení tak zůstalo předmětem daného řízení nahrazení projevu vůle ve vztahu k jedinému pozemku – pozemku v katastrálním území , adresa, .2. Důvodem žaloby bylo tvrzení žalobkyně, že žalovaný odmítá správně ocenit její restituční nárok (neboť nesprávně považuje nevydaný pozemek za pozemek, který nebyl určen k zástavbě), v důsledku čehož se žalobkyně nemůže účastnit veřejných nabídek (náhradních) pozemků.3. Rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, podepsaný soud žalobě vyhověl, neboť dospěl ke skutkovému závěru, že předmětný odňatý a nevydaný pozemkem byl v době jeho přechodu na stát určen k zastavění. K odvolání žalovaného tento skutkový závěr aproboval Krajský soud v , název města, rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, ; skutkový závěr nalézacího soudu soud odvolací petrifikoval, když zdůraznil, že v posuzované věci „nelze dovodit nic jiného, než že sporný pozemek byl od padesátých let určen k výstavbě rodinných (podnikových) domů, a právě proto jej stát nabyl; původní záměr se nerealizoval úplně a namísto rodinných domů se postavily garáže.“4. Oba uvedené rozsudky však k dovolání žalovaného, kteréžto shledal přípustným pro řešení (patrně právní) otázky „charakteru odňatého pozemku pro účely jeho ocenění a určení výše restitučního nároku žalobkyně“, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne , datum, č. j. , spisová značka, zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud sice v odůvodnění rozsudku akcentoval skutečnost, že odvolacím soudem zjištěný skutkový stav nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při svých úvahách vychází, v bodu 11. odůvodnění nicméně odvolacímu soudu vytkl, že „[n]a odňatý zemědělský pozemek (pastvinu) pohlížel (…) jako na pozemek určený ke stavbě, ačkoliv v řízení nebyla doložena územně plánovací dokumentace, jež by k okamžiku převodu pozemku na stát (, datum, ) dosvědčovala, že na něm byla plánována výstavba (doložen byl toliko plán programové studie pro aglomeraci , název města, z roku 1955 a grafické torzo směrného územního plánu z let 1957 až 1958 – existence směrného územního plánu ovšem zásadně není objektivně způsobilá pro svoji obecnost, ale i z hlediska svého účelu, směřujícího toliko k určení základní /hrubé/ skladby určitého útvaru, definovat stavební určení příslušného pozemku; (…) stavební záměr se nikterak nepodává ani z nabídky bezplatného odevzdání předmětného pozemku do vlastnictví státu právním předchůdcem žalobkyně (ze dne , datum, ) a nemůže jej z povahy věci dokládat ani vyhotovení geometrického plánu rozdělujícího pozemek na menší pozemkové parcely z , datum, (objednaného právním předchůdcem žalobkyně). Výstavba garáží byla pak na pozemku realizována až v roce 1975, tedy nikoliv bezprostředně po odnětí pozemku. Existenci územně plánovací dokumentace konečně nemůže (bez dalšího) nahrazovat údaj v hospodářských smlouvách ze dne , datum, a , datum, o určení nově vzniklých pozemkových parcel k výstavbě rodinných podnikových domů (jež se ostatně nerealizovala). V řízeních vedených mezi totožnými účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku přitom dovolací soud za obdobných skutkových poměrů již opakovaně dovodil, že odňatý pozemek není namístě ocenit jako stavební (…). (…) Za daného stavu se tedy závěr odvolacího soudu o tom, že odňatý pozemek byl v okamžiku převodu na stát v celém rozsahu určen k zastavění, a je tudíž namístě jej za účelem stanovení výše restitučního nároku ocenit jako stavební (dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), jeví být zjevně předčasným, a proto nesprávným.“I. Důvod zamítnutí žaloby5. Jelikož Nejvyšší soud v bodu 13. odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že v dalším průběhu řízení budou soudy nižšího stupně „vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými“, má podepsaný soud za to, že je namístě citované pasáže bodu 11. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu považovat za právní názory dovolacího soudu, kterými je zdejší soud podle ustanovení § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bezpodmínečně vázán.6. Jakkoli není podepsanému soudu zcela zřejmé, proč za dané procesní situace, kdy je z povahy věci v zásadě vyloučeno jakékoliv smysluplné doplnění dosavadního dokazování, Nejvyšší soud nepostupoval způsobem předvídaným v ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., respektive proč – alespoň – věc nevrátil k rozhodnutí odvolacímu soudu, přestože by se takové procesní řešení v daném kontextu z hlediska zásady hospodárnosti řízení jevilo jako rozumné, podepsaný soud přistoupil k projednávané věci po jejím vrácení (byť s určitou „vnitřní výhradou“) s plným respektem k závazným názorům Nejvyššího soudu.7. Soud proto přikročil k zamítnutí žaloby, neboť v limitech citovaných závěrů dovolacího soudu žádné jiné meritorní řešení není logicky a pojmově k dispozici.8. Pro úplnost podepsaný soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší zabývat se otázkou, zda žalovaným podané dovolání bylo vskutku formulováno způsobem požadovaným ustanovením § 237 o. s. ř., respektive poměrně rigorózní ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jenž zpravidla důsledně vyžaduje, aby dovolatelé tzv. otázku zásadního právního významu v dovolání precizně označili.III. Náklady řízení9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 150 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že v posuzované věci je prostor pro mimořádnou aplikaci tohoto zákonného ustanovení. Za důvod hodný zvláštního zřetele přitom soud považuje skutečnost, že – i když byla žaloba v posledku zamítnuta – měla žalobkyně skutečně silný legitimní důvod na své žalobě trvat za situace, kdy Nejvyšší soud v usnesení ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , kterým sice odmítl dovolání žalobkyně, zdůraznil, že úvaha žalobkyně o nemožnosti uplatnit svůj nárok prostřednictvím veřejné nabídky pozemků je neodůvodněná „v situaci, kdy osoba oprávněná i povinná mohou již nyní vycházet z poznatku o výši neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně, jak byla v závislosti na směrném územním plánu aglomerace , adresa, z března 1957 zjištěna v přítomném soudním řízení“. Přestože tedy Nejvyšší soud tehdejší dovolání žalobkyně odmítl, učinil tak mimo jiné na základě úsudku, že žalovaný bude respektovat Okresním soudem v , adresa, přijatý závěr, že odňatý pozemek byl pozemkem stavebním, čímž podle mínění podepsaného soudu založil legitimní očekávání žalobkyně, že by žalovaný měl nesprávně ohodnocený restituční nárok žalobkyně znovu správně ohodnotit, a na této skutečnosti (založení legitimního očekávání) nic nemění Nejvyšším soudem nyní akcentovaný fakt, že usnesení sp. zn. , spisová značka, „na vyřešení otázky ocenění odňatého pozemku založeno není“; legitimní očekávání totiž v právním státě může vyvolat jakýkoliv Nejvyšším soudem artikulovaný závěr (a to i vyslovený obiter dicti), bez ohledu na to, zda jej dovolací soud vysloví přímo v odůvodnění rozsudku, nebo „pouze“ v odůvodnění odmítacího usnesení.10. Soud proto druhým výrokem tohoto rozsudku rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.