19 C 36/2026-27 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 600 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně odůvodnila svůj návrh tím, že žalovanému poskytla na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, (dále též jen „Smlouva“) spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč.2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne , datum, č. j. 19 C 36/2026-17 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k věci samé a aby uvedl, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak (byť toliko fikcí) splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne , datum, finanční prostředky ve výši 15 000 Kč s tím, že podle obsahu smlouvy žalovaný žalobkyni do 24 dnů „vrátí“ částku 18 600 Kč, tedy že za poskytnutý úvěr zaplatí částku 3 600 Kč, respektive úrok ve výši 1 % denně.5. Po právní stránce soud – z níže stručně pojednaných důvodů – shledal předmětnou smlouvu absolutně neplatnou.6. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatným právním jednáním jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, přičemž podle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.7. Současně platí, že podle ustanovení § 1813 až 1815 občanského zákoníku jsou zakázaná ujednání, která zakládají nerovnováhu smluvních povinností v neprospěch spotřebitele.8. Soud nadto podle pokynu obsaženého v ustanovení § 13 občanského zákoníku přihlédl, ke skutečnosti, že zdejší soud již rozhodoval o obdobných podání žalobkyně (jmenovitě např. v řízeních vedených pod sp. zn. , spisová značka, či sp. zn. , spisová značka, .9. Podepsaný soud má přitom za to, že absolutní neplatnost dané smlouvy – v daném kontextu, kdy si žalovaný zapůjčoval částku 15 000 Kč na dobu 24 dnů – bez dalšího nezakládá pouhé ujednání o výši úroku (pakliže by toto ujednání bylo možno oddělit od zbývajících platných částí smlouvy, či případně by soud toto jediné neplatné ujednání mohl moderovat na výši v době uzavření smlouvy aktuální repo sazby), nýbrž právě až celková konstrukce smlouvy, jež je zjevně nepřiměřeně nerovnovážná, a to ve zřejmý neprospěch žalovaného.10. Ilustrativním je například ujednání o poplatku za odeslání dvou upomínek (v případě prodlení dlužníka) v celkové výši 1 100 Kč.11. Současně platí, že u úvěru na částku 15 000 Kč „zapůjčenou“ na dobu 24 dnů je – opět bez dalšího – již stěží ospravedlnitelné ujednání o úroku ve výši 1 % denně (jež by hypoteticky mohlo být legitimní v případě krátkodobého úvěru na výrazně nižší částku).12. Na základě citované zákonné úpravy proto soud dospěl k závěru, že na inkriminovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru je třeba hledět jako na právní jednání, jež se příčí dobrým mravům, a jež je třeba i bez návrhu označit za (absolutně) neplatné.13. Za dané procesní situace, kdy shledal Smlouvu absolutně neplatnou, vyšel soud z žalovaným nevyvráceného tvrzení žalobkyně, že žalovaný od žalobkyně obdržel částku 15 000 Kč a z titulu (neplatné) úvěrové smlouvy ničeho nezaplatil. Je tak nutno uzavřít, že se žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil v rozsahu částky 15 000 Kč. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 15 000 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaný dosud (patrně) neučinil, zavázal jej k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku.14. Současně se sluší dodat, že v tomto rozsudku přijaté závěry soud učinil v kontextu přiměřeného zohlednění Ústavním soudem opakovaně vyjádřeného imperativu, podle kterého by dlužníci měli splácet jen takové dluhy, které je třeba považovat za dluhy řádné, „aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou“ (viz např. bod 44. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16).15. Druhým výrokem proto soud v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, žalobu zamítl.16. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti smlouvy je v daném kontextu závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by žalobkyni, zastoupené kvalifikovaným právním zástupcem, měl být znám z celé řady jiných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobkyni s přihlédnutím k poměru úspěchu a neúspěchu náleží právo na 60 % jíž účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, odměna za tři úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy odměna v celkové výši 1 200 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů. Celkem tak byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 689 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit s poukazem na § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.