12 C 398/2020-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 28. 11. 2019 do zaplacení a v kapitalizované výši 600,82 Kč a smluvní pokuty ve výši 983 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem [právnická osoba] s.r.o. smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 5 000 Kč a naopak se zavázal splatit tuto jistinu do 1. 4. 2018. Žalovaný nezaplatil ničeho, proto je požadována i smluvní pokuta ve výši 983 Kč. Tato pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena a po tomto postoupení přes výzvu žalovaný opět nic neuhradil. 2. Podáním doručeným soudu dne 5. 1. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět o částku ve výši 983 Kč představující smluvní pokutu, a proto soud v této části řízení zastavil postupem dle ustanovení § 96 o.s.ř. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (u žalovaného soud vycházel z fikce souhlasu na základě písemné výzvy), postupoval soud dle § 115a o. s. ř. a k projednání věci jednání nenařizoval. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru [číslo] ze dne [datum], tzv. profilem uživatele [číslo] výpisem z účtu č. [bankovní účet], oznámením o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2020 a výzvou před podáním žaloby ze dne 9. 7. 2020 včetně podacího archu. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, který zcela odpovídá výše uvedenému žalobnímu tvrzení, na které soud pro stručnost odkazuje. 5. Dle tohoto skutkového stavu učinil soud závěr, že žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně poskytnuta peněžitá částka ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na tuto smlouvu se proto uplatní i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně přes výzvu nepředložila žádné důkazy prokazující toto zkoumání. Protože právní předchůdce žalobkyně řádně neposuzoval úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušil tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně v důsledku toho vzala žalobu zpět z části tak, jak je výše uvedeno a domáhá se pouze vrácení částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení od 28. 11. 2019 do zaplacení a kapitalizovaného úroku za dobu do 27. 11. 2019 ve výši 600,82 Kč. 10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si účastníci musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, o kterou se žalovaný obohatil, proto jej soud zavázal tuto částku žalobkyni vrátit. S povinností vrátit tuto částku se žalovaný dostal do prodlení dne 18. 7. 2020, po uplynutí lhůty k úhradě uvedené ve výzvě před podáním žaloby a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 5 000 Kč za dobu od prvního dne prodlení do zaplacení ve výši 8,5 % ročně. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě vyhověl co do částky 8 000 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno v odst. I. výroku tohoto rozsudku a ve zbývající části žalobu zamítnul jako nedůvodnou (výrok II.). 11. Z výsledku sporu vyplývá, že žaloba byla podána důvodně co do částky 5 000 Kč. Žalobkyně byla tedy ve sporu úspěšná v rozsahu 84 % a dle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. soud žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jejím procesním úspěchem a neúspěchem, tj. v rozsahu 68 %. Při celkových nákladech 1 368 Kč činí přiznaná částka 930 Kč.