8 C 137/2021-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 21. 11. 2020 do zaplacení a v kapitalizované výši 2 643,84 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 5 637 Kč a smluvní pokuty ve výši 9 650 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s jejím právním předchůdcem společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a naopak se zavázal splatit tuto jistinu, navýšenou o 5 487 Kč do 18. 10. 2019. Žalovaný neuhradil na svůj závazek ničeho. Tato pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena, což bylo žalovanému oznámeno. Předmětem žaloby je neuhrazená jistina 25 000 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 5 487 Kč, smluvní pokuta za prodlení s úhradou úvěru ve výši 9 675 Kč, poplatky za upomínání 150 Kč a výše uvedené příslušenství. 2. Podáním doručeným soudu dne 17. 6. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět o úrok ve výši 5 487 Kč, poplatek za upomínání ve výši 150 Kč a částku ve výši 9 650 Kč představující smluvní pokutu, a proto soud v této části řízení zastavil postupem dle ustanovení § 96 o.s.ř. 3. Žalovaný ve svém odporu proti platebnímu rozkazu uvedl, že zaplatil na dluh částku přes 5 900 Kč a jednání právního předchůdce žalobkyně považuje za lichvu. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne [datum], včetně obchodních podmínek, upomínkou ze dne 1. 11. 2019, 27. 11. 2019, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 4. 12. 2020, předžalobní upomínkou z 27. 1. 2021 a poštovními podacími archy. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, který zcela odpovídá výše uvedenému žalobnímu tvrzení, na které soud pro stručnost odkazuje. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně dopisem z datem 4.12.2020 oznámila žalovanému, že jí společnost [právnická osoba] postoupila svoji pohledávku za žalovaným která ke dni postoupení činila 40 312 Kč a vyzvala jej tento dluh zaplatit do 10 dnů od obdržení dopisu. Dopis byl odeslán prostřednictvím České pošty dne 7.12.2020. Naopak žalovaný ničím neprokázal své platby na úvěrový závazek ve výši přesahující 5 900 Kč a tím, že se nedostavil k nařízenému jednání, se zbavil možnosti být procesně poučen o povinnosti prokázat toto své tvrzení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. 5. Dle tohoto skutkového stavu učinil soud závěr, že žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně poskytnuta peněžitá částka ve výši 25 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na tuto smlouvu se proto uplatní i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně přes výzvu nedoplnila své tvrzení, zda a jak její právní předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a nepředložila žádné důkazy prokazující toto zkoumání. Protože právní předchůdce žalobkyně neposuzoval úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušil tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] neplatná. Žalobkyně v důsledku toho vzala žalobu zpět z části tak, jak je výše uvedeno a domáhá se pouze vrácení částky 25 000 Kč s úrokem z prodlení od 21.11.2020 do zaplacení a kapitalizovaného úroku za dobu do 20.11.2020 ve výši 2 643,84 Kč. 10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si účastníci musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, o kterou se žalovaný obohatil, a protože žalovaný neprokázal vrácení jakékoliv částky, soud jej zavázal částku 25 000 Kč žalobkyni vrátit. S povinností vrátit tuto částku se žalovaný dostal do prodlení dne 21.12.2020, po uplynutí lhůty k úhradě uvedené v oznámení o postoupení pohledávky a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 25 000 Kč za dobu od prvního dne prodlení do zaplacení ve výši 10 % ročně. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě vyhověl co do částky 25 000 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno v odst. I. výroku tohoto rozsudku a ve zbývající části žalobu zamítnul jako nedůvodnou (výrok II.). 11. Z výsledku sporu vyplývá, že žaloba byla podána důvodně co do částky 25 000 Kč. Žalobkyně byla tedy ve sporu úspěšná v rozsahu 58 % a dle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. soud žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jejím procesním úspěchem a neúspěchem, tj. v rozsahu 16 %. Při celkových nákladech 9 070 Kč činí přiznaná částka 1 451,20 Kč. Celkové náklady řízení představuje odměna advokáta dle vyhl.č. 177/1996 Sb. za dva úkony právní služby po 500 Kč, jeden úkon v poloviční sazbě, tři režijní paušály po 100 Kč (vše dle § 14b), dva úkony představující vyjádření k odporu a částečné zpětvzetí žaloby po 2 100 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč, vše zvýšené o DPH a zaplacený soudní poplatek ve výši 1 386 Kč.