8 C 342/2021-18 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 25. 7. 2019 do zaplacení a v kapitalizované výši 1 319,98 Kč, kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 440 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 253 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne [datum] s jejím právním předchůdcem společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na jejímž základě obdržel finanční prostředky ve výši 7 500 Kč a naopak se zavázal splatit tuto jistinu do 23. 4. 2017 navýšenou o poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 440 Kč. Žalovaný nezaplatila ničeho a tato pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena. 2. Podáním doručeným soudu dne 29. 9. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět o kapitalizovaný úrok ve výši 440 Kč a částku ve výši 2 253 Kč představující smluvní pokutu, a proto soud v této části řízení zastavil postupem dle ustanovení § 96 o.s.ř. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (u žalovaného soud vycházel z fikce souhlasu na základě písemné výzvy), postupoval soud dle § 115a o. s. ř. a k projednání věci jednání nenařizoval. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne [datum] včetně dodatku, potvrzením o přijetí platby z [datum] oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 8. 2019 a výzvou před podáním žaloby ze dne 12. 3. 2021 včetně podacího archu. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, který zcela odpovídá výše uvedenému žalobnímu tvrzení, na které soud pro stručnost odkazuje. 5. Dle tohoto skutkového stavu učinil soud závěr, že žalovaná s právním předchůdcem žalobkyně uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalované jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně poskytnuta peněžitá částka ve výši 7 500 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na tuto smlouvu se proto uplatní i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně přes výzvu nedoplnila své tvrzení, zda a jak její právní předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a nepředložila žádné důkazy prokazující toto zkoumání. Protože právní předchůdce žalobkyně neposuzoval úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušil tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená dne [datum] neplatná. Žalobkyně v důsledku toho vzala žalobu zpět z části tak, jak je výše uvedeno a domáhá se pouze vrácení částky 7 500 Kč s úrokem z prodlení od 25. 7. 2019 do zaplacení a kapitalizovaného úroku za dobu do 24. 7. 2019 ve výši 1 319,98 Kč. 10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si účastníci musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku, podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 500 Kč, o kterou se žalovaný obohatil, a proto jej soud zavázal tuto částku žalobkyni vrátit. S povinností vrátit tuto částku se žalovaná dostala do prodlení dne 3. 9. 2019, po uplynutí lhůty k úhradě uvedené v oznámení o postoupení pohledávky a dle § 1970 občanského zákoníku je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 7 500 Kč za dobu od prvního dne prodlení do zaplacení ve výši 8,05 % ročně. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě vyhověl co do částky 7 500 Kč s příslušenstvím tak, jak je uvedeno v odst. I. výroku tohoto rozsudku a ve zbývající části žalobu zamítnul jako nedůvodnou (výrok III.). 11. Z výsledku sporu vyplývá, že žaloba byla podána důvodně co do částky 8 000 Kč. Žalobkyně byla tedy ve sporu úspěšná v rozsahu 77 % a dle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. soud žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi jejím procesním úspěchem a neúspěchem, tj. v rozsahu 54 %. Při celkových nákladech 1 368 Kč činí přiznaná částka 739 Kč.