16 C 129/2022-117 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 73 267,07 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 585,3 Kč od 30. 1. 2018 do 1. 11. 2019, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 489,75 Kč od 30. 1. 2018 do 1. 11. 2019, úroku 18,9 % ročně z částky 70 352,07 Kč od 2. 11. 2019 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 70 352,07 Kč od 2. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10 % se zdůvodněním, že s žalovanou dne 30. 1. 2018 společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo]. V ní se původní věřitelka žalované zavázala poskytnout a také skutečně poskytla úvěr ve výši 70 000 Kč, žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách s úrokem ve výši 18,90 % ročně. Žalovaná původní věřitelce až do okamžiku zesplatnění úvěru na dluh uhradila celkem částku ve výši 23 691 Kč, poté již nic. K procesu posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy žalobkyně uvedla, že žádost byla poskytnuta přes pobočkovou síť. Klientka na žádosti uvedla příjem ve výši 13 140 Kč. Pracovník banky příjem zkontroloval na základě doloženého potvrzení o příjmu vystaveného zaměstnavatelem. Banka dále mimo jiné ověřila pomocí interního napojení na Insolvenční rejstřík, že klientka nebyla v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení. Klientka na žádosti uvedla výdaje ve výši 0 Kč. Banka stanovila životní výdaje klientky po zohlednění její situace podle svého interního ekonomického modelu (pracujícího se statistickými daty a aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení) na 4 838 Kč. Zároveň banka při výpočtu disponibilního příjmu klientky stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Tato hranice spolu s ekonomickým modelem stanovenými náklady stanovuje maximální částku z příjmu, kterou lze použít pro splácení úvěrů. Jinými slovy, klientka musí vyhovět jak ukazateli splátkového zatížení, tak nákladům dle ekonomického modelu. Příjem nad tuto hranici splátkového zatížení je tedy příjmem využitelným k pokrytí životních nákladů klientky (které vychází z ekonomického modelu). V tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení 18,12 % po poskytnutí úvěru. Klientka na žádosti uvedla splátky mimo Českou spořitelnu ve výši 0 Kč. Banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klientka měla v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: Kontokorentní úvěr v ČS s limitem 5 000 Kč a s orientační splátkou 417 Kč, Úvěr pro fyzické osoby-hotovostní-PH v ČS se splátkou 455 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován), revolvingový úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč a splátkou 500 Kč (byl v rámci úvěrové žádosti zkonsolidován). Splátka nového úvěru činila 1 424 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 1 841 Kč. Příjem klientky byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů. Po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientce zbylo 11 289 Kč k pokrytí životních nákladů klientky. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 30. 1. 2018 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se jí zavázala poskytnout úvěr až do výše 70 000 Kč. V částce 20 008 Kč měl sloužit ke splacení jiného splátkového úvěru u původní věřitelky, v částce 9 418 Kč ke splacení revolvingového úvěru u původní věřitelky a zbývající část představovala bezúčelový úvěr poskytnutý přímo žalované. Celou částku se žalovaná zavázala splatit v 95 měsíčních splátkách ve výši 1 424 Kč a 96. splátkou ve výši 1 225 Kč s úrokem 18,90 % ročně a s poplatky (smlouva o úvěru, ceník, všeobecné obchodní podmínky). Žalovaná pak dne 30. 1. 2018 čerpala částku 41 097,16 Kč jako bezúčelový úvěr a částky 9 422 Kč a 19 480,84 Kč na splacení výše zmíněných dvou úvěrů (smlouva o úvěru, potvrzení o poskytnutí finančních prostředků). Do dne 20. 3. 2019 původní věřitelce splatila celkem 23 691 Kč (tvrzení žalobkyně). Během analýzy úvěruschopnosti žalované tato uvedla, že je vdaná, původní věřitelka však přesto nezkoumala otázku, zda také s někým (manželem, dětmi) sdílí společnou domácnost ani jaké jsou alespoň obecně sociální poměry tohoto člověka. Dále, přestože úvěr částečně sloužil ke konsolidaci jiných dluhů žalované, měsíční splátka po konsolidaci byla spolu se splátkou úvěru nezkonsolidovaného vyšší, než součet splátek jednotlivých úvěrů před konsolidací. Žalovaná tvrdila, že její měsíční životní náklady činí 0 Kč, původní věřitelka je na základě statistického modelu určila v částce 4 838 Kč, což je podle názoru soudu nereálně nízká částka. Původní věřitelka skutečné životní náklady žalované vůbec nezkoumala. Žalovaná se potom do prodlení začala pravidelně dostávat prakticky od samého počátku (tvrzení žalobkyně, potvrzení zaměstnavatele, Posouzení úvěruschopnosti). Žalovaná pohledávka byla na základě smlouvy ze dne 23. 10. 2019 postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalované doporučeným dopisem (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení v oznámení o zesplatnění pohledávky (vyvěšeném v internetovém bankovnictví) ke dni 23. 8. 2019 ze dne 23. 8. 2019 (oznámení o zesplatnění). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek na následujícím závěru o skutkovém závěru. Dne 30. 1. 2018 původní věřitelka s žalovanou uzavřela smlouvu, v níž se jí zavázala poskytnout úvěr až do výše 70 000 Kč. V částce 20 008 Kč měl sloužit ke splacení jiného splátkového úvěru u původní věřitelky, v částce 9 418 Kč ke splacení revolvingového úvěru u původní věřitelky a zbývající část představovala bezúčelový úvěr poskytnutý přímo žalované. Celou částku se žalovaná zavázala splatit v 95 měsíčních splátkách ve výši 1 424 Kč a 96. splátkou ve výši 1 225 Kč s úrokem 18,90 % ročně a s poplatky. Žalovaná pak dne 30. 1. 2018 čerpala částku 41 097,16 Kč jako bezúčelový úvěr a částky 9 422 Kč a 19 480,84 Kč na splacení výše zmíněných dvou úvěrů. Do dne 20. 3. 2019 původní věřitelce splatila celkem 23 691 Kč. Během analýzy úvěruschopnosti žalované tato uvedla, že je vdaná, původní věřitelka však přesto nezkoumala otázku, zda také s někým (manželem, dětmi) sdílí společnou domácnost ani jaké jsou alespoň obecně sociální poměry tohoto člověka. Dále, přestože úvěr částečně sloužil ke konsolidaci jiných dluhů žalované, měsíční splátka po konsolidaci byla spolu se splátkou úvěru nezkonsolidovaného vyšší, než součet splátek jednotlivých úvěrů před konsolidací. Žalovaná tvrdila, že její měsíční životní náklady činí 0 Kč, původní věřitelka je na základě statistického modelu určila v částce 4 838 Kč, což je podle názoru soudu nereálně nízká částka. Původní věřitelka skutečné životní náklady žalované vůbec nezkoumala. Žalovaná se potom do prodlení začala pravidelně dostávat prakticky od samého počátku. Žalovaná pohledávka byla na základě smlouvy ze dne 23. 10. 2019 postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalované doporučeným dopisem. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení v oznámení o zesplatnění pohledávky (vyvěšeném v internetovém bankovnictví) ke dni 23. 8. 2019 ze dne 23. 8. 2019. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem původní věřitelky a žalované bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.). Splnila svou povinnost přenechat žalované k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaná měla postupně splácet s příslušnými dalšími platbami. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvo