16 C 289/2022-17 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. se zdůvodněním, že s žalovaným [právnická osoba] [anonymizována tři slova] (dále„ původní věřitelka“) uzavřela Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet s úrokem. Žalovaný čerpal celkem 39 998 Kč, splatil pak částku 12 077 Kč. Neplnil však svou povinnost včasného splácení, pročež původní věřitelka využila svého práva a prohlásila úvěr za splatný. Před poskytnutím úvěru původní věřitelka prověřila úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z informací poskytnutých žalovanou v Žádosti/ Smlouvě o revolvingovém úvěru [číslo]. Mezi tyto informace patří jméno, příjmení, adresa trvalého pobytu, rodné číslo, číslo OP, rodinný stav, způsob bydlení, stáří bankovního účtu, pozice v zaměstnání, údaje o zaměstnavateli, čistý měsíční příjem ve výši 25 000,00 Kč, celkové náklady domácnosti ve výši 2 000,00 Kč a ostatní finanční závazky (splátky hypoték, úvěrů, úvěrových karet apod.) uvedla, že nemá. Žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu. Dále původní věřitelka aktivně vyhledávala relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení schopnosti žalované splácet v souladu s Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ve kterém se uvádí„ Banka může s Vaším souhlasem nahlédnout do: Pozitivního registru vedeného SOLUS, zájmovým sdružením právnických osob, IČO 69346925; V souladu se zákonem č. 21/1992 Sb., o bankách a zákonem č. 634/1992 Sb., může Banka nahlédnout i bez Vašeho souhlasu do Bankovního registru klientských informací (BRKI) vedeného CBCB – Czech Banking Credit Bureau, a.s., IČO 26199696. Nebankovního registru klientských informací (NRKI) vedeného CNCB – Czech Non-Banking Credit Bureau, zájmovým sdružením právnických osob, IČO 71236384, a Registru FO a Registru IC vedeného SOLUS, zájmovým sdružením právnických osob, IČO 69346925“ Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Původní věřitelka s žalovaným na základě jeho žádosti ze dne 16. 8. 2018 uzavřela Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet s úrokem (smlouva o úvěru, úvodní dopis, sazebník, produktové podmínky, všeobecné obchodní podmínky). Žalovaný čerpal celkem 41 047,57 Kč, do okamžiku odstoupení od smlouvy a postoupení žalované pohledávky pak splatil částku 12 077 Kč (doklady k čerpání finančních prostředků, výpis úvěru). Původní věřitelka nezkoumala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost ani jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Žalovaný v tomto kontextu uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživované dítě a kromě mzdy žádný příjem. To ovšem nevylučuje možnost, že s někým sdílel společnou domácnost. Původní věřitelka neověřila, zda žalovaný nemá dluhy u některé ze společností, zařazených do databáze NRKI. Nezkoumala otázku, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve výpovědní době. Kromě nákladů na bydlení se pak vůbec nezabývala jinými životními náklady žalovaného, který měl přitom v době podání žádosti o úvěr řadu jiných úvěrů (smlouva o úvěru, kopie občanského průkazu, předdotazy do databází BRKI a SOLUS). Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty, oznámení o postoupení pohledávky, podací arch). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 30. 4. 2022 v odstoupení od úvěrové smlouvy, doporučeně odeslaném dne 25. 3. 2022 (odstoupení od smlouvy). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly jinak ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani pro výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Původní věřitelka s žalovaným na základě jeho žádosti ze dne 16. 8. 2018 uzavřela Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] v níž se zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet s úrokem. Žalovaný čerpal celkem 41 047,57 Kč, do okamžiku odstoupení od smlouvy a postoupení žalované pohledávky pak splatil částku 12 077 Kč. Původní věřitelka nezkoumala, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost ani jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Žalovaný v tomto kontextu uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživované dítě a kromě mzdy žádný příjem. To ovšem nevylučuje možnost, že s někým sdílel společnou domácnost. Původní věřitelka neověřila, zda žalovaný nemá dluhy u některé ze společností, zařazených do databáze NRKI. Nezkoumala otázku, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve výpovědní době. Kromě nákladů na bydlení se pak vůbec nezabývala jinými životními náklady žalovaného, který měl přitom v době podání žádosti o úvěr řadu jiných úvěrů. Pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila smluvenou úplatu, což bylo předpokladem účinnosti postupní smlouvy, zatímco původní věřitelka postoupení oznámila žalovanému doporučeným dopisem. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 30. 4. 2022 v odstoupení od úvěrové smlouvy, doporučeně odeslaném dne 25. 3. 2022. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem původní věřitelky a žalovaného bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Původní věřitelka splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně splácet s úrokem. Původní věřitelka ovšem nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných ve dvou předchozích odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ V takovém případě nemohla původní věřitelka získat reálný přehled o skutečných sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž nakonec rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem uvedeným ve dvou předchozích odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/