17 C 7/2022-20 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo projednání žaloby o zaplacení částky 14 983,77 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku s odůvodněním, že uvedenou částku dluží žalovaná žalobkyni podle smlouvy o kontokorentním úvěru, přičemž účelem smlouvy bylo poskytnutí kontokorentního úvěru k účtu žalované č. [bankovní účet] ze dne [datum]. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr, tzv. kontokorent až do sjednaného limitu ve výši 10 000 Kč. Za poskytnutý kontokorent se žalovaná zavázala platit smluvní úrok ve výši 18,90 % ročně společně s poplatky za služby spojené s vedením kontokorentu dle aktuálního ceníku žalobkyně. Žalovaná byla oprávněna čerpat kontokorent formou výběrů hotovosti a bezhotovostními platbami s tím, že nesmí přečerpat úvěrový rámec a byla povinna poskytnutý kontokorent v celé výši splatit nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání úvěru. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy nedodržela, když překročila povolenou výši kontokorentního úvěru v měsíci dubnu roku [rok] a porušila tím smlouvu. Žalobkyně oznámila dne [datum] žalované, že z důvodu porušení smluvních podmínek a nezaplacení dlužné částky, zůstatek úvěru zesplatnila a vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky v termínu do [datum] s tím, že úvěr se stal splatným [datum]. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. 2. Na výzvu soudu, jak žalobkyně splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, žalobkyně doplnila, že hodnocení úvěruschopnosti žalované je založeno na porovnání příjmů, výdajů a existujících úvěrových splátek. Ekonomický model počítá s výdaji deklarovanými žalovanou a dále odhaduje existenční výdaje žalované na základě historických dat z ČSÚ a je pravidelně revidován ČNB. Výsledkem výpočtu jsou disponibilní zdroje žalované, které musí být dostatečné na splátku nově poskytovaného úvěru – v případě výše zkoumaného úvěru byly disponibilní zdroje žalované vyšší než splátka nově poskytovaného úvěru. Dále žalobkyně uvádí, že vycházela z informací poskytnutých žalovanou při sjednávání úvěrové smlouvy a žalobkyně prozkoumala výpisy z účtu žalované, ze kterých její schopnost úvěr splácet vyplývala. Žalobkyně také namítá, že zákon o spotřebitelském úvěru neukládal žalobkyni povinnost k uchovávání dokumentů nebo jiných záznamů týkajících se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, když tuto povinnost zavedl až zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v době uzavření smlouvy o úvěru účinný nebyl. Žalobkyně také provedla kontrolu platební morálky žalované v registrech BRKI, v registru exekucí a v insolvenčním rejstříku. 3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 4. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne [datum] náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky. 5. Ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to listiny označené jako rámcová smlouva o finančních službách ze dne [datum], smlouva o kontokorentním úvěru, upomínka k úhradě ze dne [datum] s dodejkou, poslední výzva před podáním žaloby ze dne [datum] s dodejkou, výpis z účtu za období od [datum] do [datum] [anonymizováno] [rok] a výpis z účtu za období od [datum] do [datum]. 6. Soud vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně o tom, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [datum] rámcovou smlouvu o finančních službách, jejíž součástí bylo uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru. Žalované byl poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala nepřekročit sjednanou výši kontokorentu. V dubnu roku [rok] však povolenou výši kontokorentního úvěru žalovaná překročila. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána pouze dotazem na žalovanou při sjednávání úvěrové smlouvy, když žádný zápis z toho není k dispozici a z výpisů z účtu žalované. Z těchto výpisů vyplynulo mínusové zůstatky na účtu žalované. Zjištěný skutkový stav (na rozdíl tvrzení od žalobkyně) nevychází z toho, že by žalobkyně řádně zkoumala tzv. úvěruschopnost žalované, když neověřila řádně příjmovou ani výdajovou stránku žalované. 7. Podle § 2662 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet. 8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebitelce byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku až do výše 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměst