42 C 256/2022-35 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 750 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 18. 6. 2019 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností [právnická osoba] (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 45 000 Kč, z toho 25 000 Kč jako samotnou půjčku a 20 000 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 000 Kč, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 5 000 Kč a nákladů na hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 11. 8. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 15 500 Kč a poslední splátku uhradil dne 20. 8. 2020, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 30 750 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 23 916,73 Kč a souhrnného poplatku ve výši 6 833,27 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 7. 1. 2022 k převedení dané pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznických karet žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Dokumenty k ověření“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že [právnická osoba] [jméno] s odbornou péčí posoudila jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od zákazníka– Žádosti o Spotřebitelský úvěr a o kterých zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ V čl. 7 Smlouvy žalovaný dále prohlásil, že věřiteli před uzavřením Smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou půjčku, resp. zápůjčku, a že je plně svéprávný pro uzavření Smlouvy a je schopen splatit celou dlužnou částku dle podmínek ve Smlouvě. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaný stvrdil svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr.“ Z karty zákazníka ze dne 18. 6. 2019 se podává, že žalovaný před uzavřením Smlouvy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako tavič ve [právnická osoba], [anonymizováno], jeho měsíční příjem činí 19 264 Kč, žije v nájmu, nemá žádnou vyživovací povinnost a nemá rovněž žádný jiný úvěr ani půjčku u jiné společnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně pak majetkovou situaci žalovaného ověřila z výplatních pásek žalovaného, z nájemní smlouvy a ze složenek, současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právní předchůdkyně žalobkyně odeslány do obchodního informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěla věřitelka k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí. Výslovně dále uvedla, že žalobkyně ani její právní předchůdkyně nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného. Odkázala současně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, kde odvolací soud uzavřel pro posouzení úvěruschopnosti, že„ …stačilo přitom, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, přičemž jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě. Takže ani odvolací soud nemá důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat, přičemž toto z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. postačuje.“ 2. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem vyplývající z uzavření závazkového vztahu mezi nimi, je dána pravomoc soudu danou věc projednat a rozhodnout. Vzhledem však k tomu, že se na straně žalovaného v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, žijící na území Slovenska, soud rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, resp. spotřebitelských smluv, nicméně jak Česká republika, tak Slovensko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 69, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 8, článku 26 bodu 1 (podle něhož není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní; to neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný) a článku 28 bodu 1 nařízení (podle něhož pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení). Dle názoru soudu by totiž v daném konkrétním případě nebyla dána příslušnost českého justičního orgánu k projednání a rozhodnutí ve věci, když ve smyslu kapitoly II, oddílu 4, článku 18, bodu 2 nařízení, u spotřebitelských smluv může smluvní partner spotřebitele podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žalobkyně sice podala žalobu u českého soudu, aniž by žalovaný měl na území ČR bydliště, nicméně vzhledem k tomu, že se nejednalo o výlučnou příslušnost ve smyslu kapitoly II, oddílu 6 nařízení, kdy by soud mohl prohlásit bez návrhu, že není příslušný, doručil soud žalobu žalovanému a vyzval jej k vyjádření ve věci, přitom žalovaný návrh na vyslovení nepříslušnosti českých soudů nepodal, stejně tak neučinila ani žalobkyně. Proto má soud za to, že lze konstatovat, že žalovaný se řízení před českým soudem účastní a tímto jeho jednáním byla založena jeho příslušnost projednat tento spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy mezi účastníky, tak místní příslušnost zdejšího soudu. Článek 28 totiž upravuje jednak povinnost soudu přezkoumat svou příslušnost v případě, kdy je před ním žalována osoba s bydlištěm v členském státě, která se řízení neúčastní, a zadruhé zakotvuje povinnost učinění všech nezbytných kroků k doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti v dostatečném předstihnu, který žalovanému umožňuje přípravu na jednání před soudem (SIMON, P. In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2970). Doručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti zároveň představuje předpoklad možného založení pravomoci podle čl. 26 nařízení Brusel I, který upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu. P