12 C 59/2024-28 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 14 933,72 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní, rámcovou smlouvu č. , hodnota, , na základě které dne , datum, byl zřízen žalovanému účet č. , č. účtu, . Dne , datum, byla žalovanému schválena žádost o poskytnutí úvěru, který mu byl vyplacen na tento zřízený účet, kdy žalovaný požádal o úvěr ve výši 21 434 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 379 Kč počínaje dnem 17. 1. 2023 s předpokládaným datem splacení celého úvěru ke dni 17. 6. 2024. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána schopnost žalovaného splácet, a to především z informací poskytnutých žalovaným, z bankovních a nebankovních registrů a informací společností patřící do skupiny PPF. Žalovaný dosud uhradil žalobkyni toliko 8 634 Kč a dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Soud na základě níže jmenovaných důkazů dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně analyzovala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného splácet, a to z informací poskytnutých ji žalovaným, nahlédnutím do veřejných registrů a z výpisů z běžného účtu žalovaného. Dne , datum, žalobkyně s žalovaným uzavřela dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě č. , hodnota, , na základě kterého byl žalobci poskytnut úvěr ve výši 21 434 Kč na jeho bankovní účet zřízený u žalobkyně. (výpis z běžného účtu ze dne 23. 10. 2023, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Dle sdělení žalobkyně ze dne 21. 3. 2024 se jedná o kontokorent ve výši 20 000 Kč a naúčtovaný úrok ve výši 1 434 Kč. Žalovaný svůj závazek nesplnil, když nehradil pravidelné měsíční splátky ve výši 1 379 Kč a uhradil toliko celkovou částku ve výši 8 634 Kč. (splátkový kalendář ze dne 18. 9. 2023). Dále se žalovaný dostal ve dvou případech do nepovoleného debetního zůstatku a to v částce 48,46 Kč a 110 Kč. (mimořádné výpisy z účtu ze dne 23. 10. 2023). Předžalobní upomínka spolu s oznámením o zesplatnění celého dluhu ze dne 18. 9. 2023 byla žalovanému zaslána 19. 9. 2023. (podací arch, předžalobní výzva/zesplatňující dopis). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, věrohodné a pro výsledek řízení závazné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. o.z, se uplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona. Dále se žalovaný dostal do nepovoleného debetního zůstatku a čerpal tak částku v celkové výši 158,46 Kč.5. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. (od 14. 6. 2016 -28. 5. 2022)9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně, zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet pouze lustrací z příslušných registrů a dále vycházel z informací poskytnutých žalovaným, přičemž neověřovala příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně sice předložila výpisy z běžného účtu žalovaného, z těchto ale nelze průkazně učinit závěr o příjmech a výdajích žalovaného, kdy se zde pravděpodobně nejedná o hlavní účet žalovaného zachycující většinu jeho příjmů a výdajů. Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovaným neplatná.10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ.11. Žalovaný je tedy povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu při zohlednění případného plnění žalovaného z neplatné smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a dále žalovaný neoprávněně čerpal částku 158,46 Kč jako nepovolený debetní zůstatek a žalovaný vrátil toliko 8 634 Kč. Proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 11 524,46 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, kdy splatnost nesplacené jistiny určuje soud. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem a smluvním úrokem z prodlení tak nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu.¨12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měl větší úspěch žalovaný, když žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny 11 524,46 Kč, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí po kapitalizaci částku 7 006,18 Kč (3 409,26 Kč + 195,64 Kč + 1448,82 Kč+1 333,45 Kč + 619,01 Kč.) Žalovaný by tak by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.