13 C 157/2024-28 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 64 308,42 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 12. 5. 2011 žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ke kreditní kartě do výše úvěrového limitu 63 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr, splácet v pravidelných měsíčních splátkách, jejíchž minimální výše byla stanovena jako 5 % čerpaného úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně otevřela žalovanému úvěrový účet č. , č. účtu, a vydala mu kreditní kartu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 8. 10. 2022. Pohledávka za žalovaným byla postoupena společnosti I-Xon a.s. a následně žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2023, resp. 13. 10. 2023. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 60 463,42 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku za období od 8. 5. 2022 do 9. 10. 2022 ve výši 6 389,84 Kč, smluvních poplatků ve výši 3 845 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 31. 10. 2022 do 6. 9. 2023 ve výši 6 883,20 Kč.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, jejich ověřením doklady vyžádanými od žalovaného a zohledněním částky životního minima. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný z předmětného úvěru vyčerpal částku v celkové výši 374 048 Kč a uhradil na něj celkem 195 149,02 Kč.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 12. 5. 2011 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do výše sjednaného úvěrového rámce, který byl původně sjednán ve výši 26 000 Kč a následně opakovaně navyšován až do výše 63 000 Kč (smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , dispozice ke smlouvě, produktové podmínky). V žádosti o úvěr žalovaný ke svým osobním a majetkovým poměrům uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádné vyživovací povinnosti, jeho průměrný čistý měsíční příjem za uplynulé 3 měsíce činí 18 500 Kč a čistý měsíční příjem jeho domácnosti činí 100 000 Kč. V žádosti není uvedeno nic ohledně pravidelných výdajů žalovaného (žádost i smlouvu o revolvingovém úvěru). Výše příjmu žalovaného byla potvrzena jeho zaměstnavatelem (potvrzení zaměstnavatele). Dopisem ze dne 9. 10. 2022 žalobkyně předmětný úvěr zesplatnila z důvodu prodlení žalovaného s úhradou jeho smluvních závazků, přičemž žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky do 24. 10. 2022 (výzva ze dne 9. 10. 2022). Z platební historie vyplývá, že žalovaný z revolvingového úvěru vyčerpal celkem 374 048 Kč a uhradil na něj celkem 195 149,02 Kč (platební historie, výpisy ke kreditní kartě). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena společnosti I-, právnická osoba, a. s., a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023 došlo k jejímu postoupení na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému v obou případech písemně oznámeno (2x smlouva o postoupení pohledávky, 2x oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní výzvou ze dne 9. 10. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu.5. Po právní stránce soud věc hodnotil dle předpisů účinných ke dni uzavření úvěrové smlouvy.6. Podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.8. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.9. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.10. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, když se dostatečně nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a v tomto směru vycházela pouze z prohlášení žalovaného, aniž by si uvedené údaje jakkoliv ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.11. V návaznosti na uvedený výklad, soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Z předložené žádosti o úvěr vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně se při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného spolehla do velké míry pouze na informace poskytnuté samotným žalovaným, které žádným způsobem neověřovala a nezkoumala skutečné příjmy a zejména výdaje žalovaného. V případě příjmů si sice právní předchůdkyně žalobkyně ověřila příjem samotného žalovaného, ovšem jeho tvrzení o celkovém příjmu domácnosti ve výši 100 000 Kč, který byl pro poskytnutí úvěru významný, právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřila. Pokud jde o skutečné výdaje žalovaného, tyto nebyly ověřovány vůbec. Právní předchůdkyně žalobkyně pak žalovanému opakovaně navyšovala úvěrový limit, a to přesto, že z výpisu z úvěrového účtu jí muselo být zřejmé, že žalovaný velkou část prostředků utrácí ve prospěch společností, provozujících loterie, či kurzovní sázení, tedy aktivity, které lze z hlediska úvěruschopnosti spotřebitele považovat za vysoce rizikové. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. K této neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu, neboť jejím důvodem je rozpor smlouvy se zákonným ustanovením, jehož účelem je ochrana spotřebitele. Tohoto účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti (srov. rozsudek SDEU, sp. zn. C-679/18).12. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 457 obč. zák. (resp. v případě plnění poskytnutých po 1. 1. 2014 podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb.), podle kterého je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co dostal podle neplatné smlouvy. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný z revolvingového úvěru vyčerpal částku v celkové výši 374 048 Kč a uhradil na něj celkem 195 149,02 Kč. Co do rozdílu těchto částek se tedy žalovaný na úkor žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) bezdůvodně obohatil a pokud se žalobkyně z titulu jistiny úvěru domáhala zaplacení částky 60 463,42 Kč, soud