13 C 330/2024-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 49 014,44 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 19. 4. 2022 uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit nejpozději do 20. 4. 2023, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 19 014,44 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ve sjednané lhůtě splatnosti nevrátil. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2024. Žalovaný na pohledávku neuhradil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy k úhradě.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do nebankovních registrů a dále výpočtem mezi doložitelnými příjmy a deklarovanými výdaji.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 19. 4. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, který byl zčásti (5 211,64 Kč) použit na úhradu jiného dluhu žalovaného a ve zbývajícím rozsahu (24 788,36 Kč) byl převeden na bankovní účet uvedený ve smlouvě (smlouva o úvěru č. , číslo, , potvrzení o platbě). Žalovaný se zavázal úvěr, spolu s úrokem 12 % ročně a s poplatkem za jeho poskytnutí, vrátit ve 12 měsíčních splátkách po 4 250 Kč. Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2024 postoupila společnost , právnická osoba, . úvěrovou pohledávku žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek), o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn a současně byl vyzván k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 3. 2024).6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nevyhověla výzvě soudu k doplnění tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a v reakci na tuto výzvu sama navrhla, aby uplatněný nárok byl posouzen jako bezdůvodné obohacení, soud žalobkyni již opětovně k doplnění tvrzení nevyzýval a dospěl k závěru, že povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného žalobkyně nesplnila, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.11. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření předmětných úvěrových smluv), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzované úvěrové smlouvy z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalovaného. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.12. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 30 000 Kč, a to zčásti formou úhrady předešlého dluhu žalovaného a zčásti na bankovní účet, který žalovaný za tímto účelem uvedl ve smlouvě. Jelikož v řízení nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že by žalovaný na poskytnutou jistinu úvěru čehokoliv vrátil, bylo žalobě co do částky 30 000 Kč vyhověno. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.14. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66).15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 49 014,44 Kč s příslušenstvím, jehož kapitalizovaná výše ke dni vydání tohoto rozhodnutí činí 12 187,29 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 30 000 Kč. Při zohlednění zamítnutého příslušenství (srov. , spisová značka, ) tak lze konstatovat, že míra procesního úspěchů účastníků byla přibližně stejná, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.16. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 49 014,44 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 961 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % z částky 30 279 Kč, představující žalovanou jistinu úvěru a smluvní pokutu (tj. do výše SoP 2 451 Kč), ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 490 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od pr