13 C 5/2024-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 21 888 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 23. 4. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit, a to spolu s úrokem v pevné výši 1 444 Kč, s paušální cenou za plnění a služby související s poskytnutím úvěru ve výši 7 350 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a úhradou za možnost hotovostních splátek ve výši 2 700 Kč. Celková dlužná částka tak měla činit 27 888 Kč a žalovaný jí měl uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Poslední splátku byl žalovaný povinen uhradit do 23. 6. 2022. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, když na tento uhradil celkem 15 000 Kč. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve Smlouvě, nárokuje žalobkyně vedle úroku a úroku z prodlení také smluvní pokutu ve výši 9 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho. Před podání žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu dopisem, odeslaným dne 2. 11. 2023.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaným poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 23. 4. 2021, kde žalovaný uvedl, že je od 1. 9. 2015 zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., že výše jeho měsíční příjmů činí celkem 19 559 Kč, výše jeho měsíčních výdajů činí 10 992 Kč, že bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výplatních pásek a potvrzení od zaměstnavatele.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 23. 4. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru č. , hodnota, ), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny zaplatit také úrok ve výši 1 444 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 27 888 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil. Dopisem ze dne 15. 8. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 2. 8. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023, odeslanou dne 2. 11. 2023, vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádosti o úvěr ze dne 23. 4. 2021 vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný a jeho jediným příjmem je mzda ve výši 19 559 Kč měsíčně. Je svobodný, bydlí u rodičů, má bankovní účet, nežije ve společné domácnosti s jinou osobou a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční náklady činí 10 992 Kč (z toho na bydlení a energie vynakládá 3 860 Kč, na dopravu, jídlo a osobní náklady 1 000 Kč a na splátky jiných půjček 6 132 Kč). Žalovaný měl spolu s žádostí o úvěr věřiteli předložit výplatní pásky a potvrzení zaměstnavatele (tyto listiny nebyly soudu předloženy, ačkoliv usnesením ze dne 3. 1. 2024 soud žalobkyni uložil předložit listiny, ze kterých bylo vycházeno při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného). Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil podle žalobních tvrzení celkem 15 000 Kč (transakční historie), přičemž tato částka nebyla v řízení rozporována.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si dlužníkem uvedené údaje náležitě ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.11. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Z předložené žádosti o úvěr sice vyplývá, že žalovaný měl právní předchůdkyni žalobkyně poskytnout výplatní pásky a potvrzení zaměstnavatele osvědčující výši jeho příjmu, ovšem žalobkyně tyto listiny soudu nepředložila a jejich existenci tudíž neprokázala. Navíc žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala výši skutečných výdajů žalovaného, nebo že by na základě konkrétních podkladů (např. výpisů z účtu) hodnotila jeho celkovou majetkovou situaci. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 zákona č. 257/2016 Sb., což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, a to neplatnost absolutní dle § 588 o. z., k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda je některou ze stran namítána. K této neplatnosti daného právního jednání se přihlíží i bez návrhu, pokud je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením