13 C 57/2024-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 61 305,15 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 3. 8. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr, spolu se sjednaným úrokem, vrátit ve 42 měsíčních splátkách po 2 483 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný se dostal s úhradou splátek do prodlení delšího jak 65 dní, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila a dopisem ze dne 21. 11. 2022 vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu, který včetně jistiny úvěru, úroků a smluvních pokut, činil ke dni zesplatnění celkem 48 039,26 Kč. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023, a to s účinností ke dni 28. 7. 2023. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Před ani po postoupení pohledávky, žalovaný na tuto neuhradil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy k úhradě. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 40 000 Kč, smluvního úroku za období do postoupení pohledávky ve výši 6 641,26 Kč a smluvní pokuty vyčíslené ke dni 10. 9. 2023 ve výši 14 663,89 Kč., právnická osoba, výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, jejich ověřením doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Pro posouzení svých příjmů žalovaný předložil potvrzení o přijetí mzdy za měsíce 04-07/22 na bankovní účet a rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti. Z takto poskytnutých informací a dokladů bylo zjištěno, že průměrný měsíční příjem žalovaného činil 18 400 Kč. Ohledně výdajů žalovaného bylo zjištěno, že tyto činí 7 818 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dospěla k závěru, že žalovaný měl k dispozici měsíčně asi 9 582 Kč, tedy dostatek pro splácení požadovaného úvěru.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 3. 8. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, , doklad o vyplacení). Žalovaný se zavázal věřiteli vrátit celkem 104 286 Kč, a to ve 42 měsíčních splátkách po 2 483 Kč. Žalovaný sjednané splátky řádně nehradil, když na úvěr nezaplatil ničeho (platební historie). Dopisem ze dne 21. 11. 2022 proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila (oznámení o zesplatnění úvěru) a následně úvěrovou pohledávku postoupila žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně vyrozuměn (smlouva o postoupení pohledávek, společné prohlášení vč. příloh, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 3. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Z karty hodnocení klienta vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný na dobu neurčitou a jeho jediným příjmem je mzda ve výši 18 400 Kč měsíčně. Je vyučený, bydlí v nájmu, nežije ve společné domácnosti s jinou osobou a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále uvedl, že jeho celkové měsíční náklady činí 7 818 Kč (z toho 4 250 Kč tvoří životní minimum a 3 568 Kč vynakládá na bydlení). Žalovaný spolu s žádostí o úvěr věřiteli předložil výpis transakcí na běžném účtu, z něhož vyplývá, že v měsících duben až červenec 2022 obdržel na účet od zaměstnavatele celkem , hodnota, , tj. v průměru 15 616,50 Kč měsíčně.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si dlužníkem uvedené údaje náležitě ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.10. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Z předložené karty klienta sice vyplývá, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně poskytl listiny osvědčující výši jeho příjmu, ovšem pokud jde o ověření výdajů žalovaného, žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv zjišťovala, natož ověřovala, skutečné výdaje žalovaného. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.11. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 40 000 Kč, přičemž žalovaný jí z této nevrátil ničeho. V rozsahu této částky proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, k