114 C 9/2025-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 24. 4. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 23 928 Kč s příslušenstvím.2. Žalobkyně žalobu zdůvodnila tím, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva dne 8. 3. 2023, úvěrující společnost žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný všechny závazky vyplývající ze smlouvy nezaplatil. Podle žalobkyně jí dluží 23 928 Kč s příslušenstvím.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud ve věci prováděl dokazování sdělením podstatného obsahu listinných důkazů, a to smlouvou o úvěru, technickým podpisem uzavření smlouvy, oznámením o schválení úvěru, výpisem z účtu, ověřením registru, doklady k posouzení úvěruschopnosti, kartou klienta, výzvou k zaplacení, oznámením o zesplatnění, předžalobní výzvou, dokladem o odeslání a doklady o vyplacení úvěru.5. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla dne 8. 3. 2023 uzavřena úvěrová smlouva, na základě této smlouvy úvěrující společnost, tedy žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit a uhradit ho formou splátek. Šlo o 48měsíčních splátek po 828 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost a disponovala výpisy z účtu žalovaného. Úvěrující společnost úvěr vyplatila, žalovaný splátky nehradil řádně a včas, celkem uhradil 14 splátek po 828 Kč, tedy 11 592 Kč. Ve smlouvě se zavázal uhradit smluvní pokutu za prodlení se splátkou ve výši 498 Kč a náklady na zpracování úvěru. Pro porušení smluvních povinností úvěrující společnost úvěr zesplatnila k 17. 6. 2024, o čemž žalovaného uvědomila. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.6. Tato skutková zjištění učinil soud na základě všech předložených listinných důkazů, které vzájemně korespondují a nepochybně prokazují skutkový stav věci, soud dále připomíná, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v průběhu řízení nezpochybňoval uzavření úvěrové smlouvy ani poskytnutí finančních prostředků ve výši 20 000 Kč, nezpochybňoval úhradu 14 splátek po 828 Kč.7. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 8. 2023 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.13. V projednávaném případě posoudil soud nárok žalobkyně ve smyslu shora citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že na daný případ dopadají příslušná ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to ve znění účinném do 31. 12. 2023, s ohledem na uzavření úvěrové smlouvy ze dne 8. 3. 2023. Podle soudu úmysl účastníků zcela nepochybně byl uzavřít úvěrovou smlouvu podle zákona o spotřebitelském úvěru, tato smlouva byla uzavřena 8. 3. 2023 a na jejím základě, jak bylo v řízení nepochybně prokázáno, úvěrující společnost žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Tato skutečnost nebyla v řízení ze strany žalovaného zpochybňována. Žalovaný se k žalobě vůbec nevyjádřil. Na druhé straně soud nárok žalobkyně neposoudil z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, neboť dovodil, že se úvěrující společnost nikoliv řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopnosti. Soud k této otázce přihlíží i bez návrhu ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. Za této situace zkoumal, zda posouzení úvěruschopnosti ze strany úvěrující společnosti bylo řádné a dostačující, za situace kdy žalobkyně tvrdila, že posuzovala úvěruschopnost a dospěla k závěru, že žalovaný je schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy, soud se s tímto stanoviskem úvěrující společnosti neztotožnil, neboť z předložených listinných důkazů, a to výpisů z účtu je zřejmé, že opakovaně byl účet žalovaného v záporném konečném zůstatku a jediným příjmem žalovaného byly dávky nemocenského pojištění od České správy sociálního zabezpečení. Za této situace je zřejmé, že posouzení úvěruschopnosti nebylo dostačující, žalovaný nedisponoval žádným příjmem ze zaměstnání, ani z podnikání. Žalobkyně ani neověřovala jeho měsíční výdaje, navíc z výpisu účtu je zřejmé, že v rozhodném období, za které žalobkyně posuzovala úvěruschopnost, požádal o další úvěr u společnosti Zaplo finance a s.. Za této situace má soud za to, že úvěrující společnost nepostupovala řádně a obezřetně, jak jí to ukládají příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, nezkoumala řádně a dostačujícím způsobem úvěruschopnost, porušila zákon o spotřebitelském úvěru a soud tento nedostatek posouzení úvěruschopnosti sankcionoval absolutní neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a nárok posoudil podle příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, která jsou speciálními ustanoveními o vypořádání vzájemných nároků z úvěrové smlouvy, tedy úvěrující společnosti a úvěrovaného.14. Za situace, kdy úvěrující společnost žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný doposud zaplatil 14 splátek po 828 Kč, tedy částku 11 592 Kč, zbývá k úhradě jistiny 8 408 Kč. V tomto rozsahu byla žalobkyně úspěšná. Soud žalobě vyhověl v této části a výrokem I žalovaného zavázal k zaplacení částky 8 408 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.15. S ohledem na aktuální judikaturu má soud za to, že žalobkyně nemá právo ani na příslušenství představující zákonné úroky z prodlení po doručení předžalobní výzvy, vzhledem k tomu že se žalovaný neocitl v prodlení se zaplacením neuhrazené jistiny, neboť až v řízení, které bylo vyvoláno žalobou ze dne 24. 4. 2025, soud zkoumá schopnosti a možnosti žalovaného uhradit závazek vyplývající ze speciálního ustanovení o vypořádání vzájemných nároků obou účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že soud nárok posoudil podle zákona o spotřebitelském úvěru, a nikoliv podle smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 2395 občanského zákona, výrokem II ve zbývajícím rozsahu žalované částky žalobě nevyhověl a žalobu zamítl.16. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně byla v převáženém rozsahu procesně neúspěšná. Žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Bylo proto výrokem III rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.