13 C 186/2025-46 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 204 266,98 Kč (sestávající z jistiny úvěru ve výši 202 393,98 Kč, poplatků ve výši 273 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč) s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 19. 3. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 296 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet, spolu se smluvním úrokem 13,76 % ročně, a to v 96 měsíčních splátkách po 5 169 Kč. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 24. 2. 2025. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem částku 218 612 Kč, kterou žalobkyně započetla na úrok, jistinu a poplatky. Zbývající část dluhu žalovaný nezaplatil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě jeho kreditního skóre, stanoveného pomocí statistického modelu, a kontrolou žalovaného v externích registrech. Na základě uvedených zjištění a s ohledem na výši úvěru a měsíční splátky shledala žalobkyně žalovaného schopným splácet předmětný úvěr. Poukázala rovněž na skutečnost, že žalovaný po dobu téměř čtyř let úvěr splácel, což svědčí o jeho úvěruschopnosti v době uzavření smlouvy.3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil pouze tak, že na straně advokátní kanceláře shledává řadu procesních nedostatků (které nijak nespecifikoval).4. K nařízenému jednání se žalovaný nedostavil, když dne 10. 10. 2025 soudu doručil omluvu a žádost o odročení jednání, kterou odůvodnil zhoršením zdravotního stavu. Z přiložených lékařských zpráv soud zjistil, že žalovaný dne 29. 8. 2025 podstoupil operační zákrok, v rámci kterého mu byl chirurgicky odstraněn kostní výrůstek z pravé paty, způsobený dřívějším úrazem. Téhož dne byl žalovaný propuštěn do domácího léčení. Následně se opakovaně dostavoval k ambulantním vyšetřením, kdy po vytažení stehů u něj došlo k narušení a bolestivosti pooperační rány, což bylo řešeno převazy a medikací. Poslední zpráva z 4. 10. 2025 uvádí, že žalovaný trpí bolestí v oblasti rány, jinak je bez potíží. Jelikož z lékařských zpráv nevyplývá, že by žalovaný nebyl schopen účasti u soudního jednání, naopak, je z nich zřejmé, že se opakovaně byl schopen dostavovat k lékařským vyšetřením, soud neshledal žádost o odročení jednání důvodnou a jednání provedl v nepřítomnosti žalovaného.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 19. 3. 2021 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 296 000 Kč, z něhož část (220 194 Kč) byla použita na úhradu dřívějšího dluhu žalovaného a zbývající část (75 806 Kč) byla žalovanému vyplacena na účet. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet, spolu se smluvním úrokem 13,76 % ročně, a to v 96 měsíčních splátkách po 5 169 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, vč. přílohy č. , hodnota, a výpisu proplacení). Žalovaný úvěr nejdříve řádně splácel, od června 2024 však přestal sjednané splátky hradit, v důsledku čeho žalobkyně úvěr zesplatnila, a to dopisem ze dne 24. 2. 2025, kterým žalovaného vyzvala k úhradě dluhu ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 218 612 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad, výzva k úhradě vč. podacího archu). Žalovaný byl následně k úhradě dluhu vyzván i předžalobní upomínkou (předžalobní výzva, podací arch). Z karty klienta vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s příjmem 25 600 Kč měsíčně (další příjmy domácnosti ve výši 25 000 Kč). Je svobodný, bydlí u rodičů a nemá vyživovací povinnosti. Měsíční výdaje domácnosti uvedl ve výši 22 500 Kč. Lustrace žalovaného v externích registrech byla negativní. Z úvěrové zprávy NRKI vyplývá, že žalovaný měl v době uzavření úvěrové smlouvy závazky ze 4 dalších splátkových úvěrů. Devět úvěrů mu bylo odmítnuto.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na ně i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje především v tom, že žalobkyně se vůbec nezabývala otázkou jeho skutečných příjmů a výdajů žalovaného, když v tomto směru se spokojila pouze s odhadem, stanoveným na základě statistického modelu. Takový postup nelze shledat dostačujícím, protože i kdyby byl statistický model žalobkyně sebespolehlivější, jeho výsledky budou relevantní pouze ve vztahu k určité množině osob jako celku, nevypovídají však nic o finanční situaci konkrétního jednotlivce. Statistická data tak můžou sloužit při posuzování úvěruschopnosti dlužníka jako určité vodítko, nikoliv však jako jediný zdroj informací (srov. 33 Cdo 1017/2024). Co se týče argumentu žalobkyně, že žalovaný po určitou dobu úvěr řádně splácel, z čehož žalobkyně dovozuje, že v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl, k tomu soud dodává, že prezentovaný názor je v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU, který například v rozhodnutí ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22 uvedl, že směrnice 2008/48/ES musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. V tomto směru lze odkázat rovněž na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 66/2025-57 ze dne 16. 5. 2025, podle kterého je bez významu, zda dlužník následně podle smlouvy plnil. Klíčové je pouze to, zda úvěrující před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost s odbornou péčí12. Jelikož žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření úvěrové smlouvy), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozpo