19 C 186/2025-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 11 980 Kč s příslušenstvím, když tyto částky měla žalovaná dlužit na základě smluv o úvěru č. , hodnota, uzavřených mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, ) a 49 000 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, ), které žalovaná převzala hotově v den uzavření smluv. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem 32 668 Kč, a to formou 52týdenních splátek po 629 Kč, s poslední splátkou dne 31. 5. 2023 (dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, ) a 90 621 Kč, a to formou 21měsíčních splátek po 4 316 Kč, s poslední splátkou dne 13. 9. 2023 (dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, ). Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024, s účinností k 21. 10. 2024 došlo k převedení pohledávek na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná žalobkyni dosud dluží z předmětných smluv částku 6 140 Kč a 5 840 Kč, které nezaplatila ani přes předžalobní upomínku. Žalobkyně pak požadovala k zaplacení pouze částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované ve výši 6 140 Kč a 5 840 Kč, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 140 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 840 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 302,19 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 983,07 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Obě procesní strany daly souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání jen na základě předložených listinných důkazů, a to ve smyslu ust. § 115a občanského soudního řádu.4. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že písemnými dohodami označenými jako Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , se společnost , právnická osoba, jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také skutečně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč a 49 000 Kč, a žalovaná se naopak zavázala v uvedené dohodnuté době poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit z nich souhrnné poplatky ve výši 15 668 Kč u smlouvy č. , hodnota, a 41 621 Kč u smlouvy č. , hodnota, . Žalovaná pak písemně v rámci samotné smlouvy prohlásila, že uvedené prostředky od společnosti , právnická osoba, převzala, svůj dluh však řádně nehradila, když právní předchůdkyní žalobkyně dosud nezaplatila z částky 17 000 Kč částku 6 140 Kč u smlouvy č. , hodnota, a z částky 49 000 Kč částku 5 840 Kč u smlouvy č. , hodnota, . Následně se právní předchůdkyně žalobkyně písemně dohodla s žalobkyní na tom, že jí za dohodnutou úplatu postupuje předmětné pohledávky za žalovanou, a to se vším příslušenstvím a právy spojenými, kdy toto postoupení bylo žalované oznámeno právní předchůdkyní žalobkyně. Žalované byla zaslána předžalobní výzva s tím, nechť své dluhy zaplatí do 7 dnů.5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle výše citovaného ustanovení zákona a s odkazem na Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětných úvěrových smluv, kdy byla žalobkyně jako věřitel před uzavřením smlouvy povinna s odbornou péčí posoudit schopnost žalované, jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud dospěl k závěru, že touto otázkou se žalobkyně před uzavřením předmětné smlouvy s odbornou péčí nezabývala, o čemž svědčí i to, že žalobkyně požadovala oba nároky z předmětných smluv sama jako bezdůvodné obohacení žalované, na výzvu soudu pak sdělila, že vycházela ze zákaznické karty žalované, ze které vyplynulo, že žalovaná má příjem ze státní podpory. Žalovaná byla v obou případech dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a právní předchůdkyně žalobkyně si ověřovala majetkovou situaci žalované i s výpisů z bankovního účtu, dále z výměru sociální podpory. Její měsíční příjem činil 46 170 Kč, jaké však byly její skutečné výdaje, zjišťováno nebylo. Lze uzavřít, že žalobkyně vycházela pouze z nedostatečných informací a dokladů, na základě nichž sama dospěla k závěru, že smlouvy s žalovanou jsou rizikové, což se po několika měsících také potvrdilo, když žalovaná uhradila pouze 10 860 Kč (z částky 17 000 Kč, kterou obdržela) a 43 160 Kč (z částky 49 000 Kč, kterou také obdržela) a následně již nehradila ničeho. Soud odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015(zejména bod 26.), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem splácet. Tím, že právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala žádné skutečné výdaje žalované, spokojila se toliko s dvěma výpisy z účtu, kde ověřila příjem žalované z dávek státní podpory, a to bez toho, že by ověřovala rodinnou situaci žalované (s kým žije ve společné domácnosti, kolik má vyživovacích povinností, jaké jsou skutečné výdaje této domácnosti), porušila tím svou povinnost odborně zkoumat, zda je žalovaná úvěry schopná vůbec splácet.9. Soud tedy s ohledem na skutečnost, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy s odbornou péčí, dospěl k závěru, že právě tento nedostatek má za následek neplatnost předmětných spotřebitelských smluv o úvěru, a to absolutní dle § 588 o. z., k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda je některou ze stran namítána. K této neplatnosti daného právního jednání se přihlíží i bez návrhu, pokud je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně netvrdila ani nepředložila žádné důkazy k prokázání, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádným způsobem posoudila úvěruschopnost žalované před uzavřením každé ze dvou smluv o spotřebitelských úvěrech. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by odvozovala z úvěru založeného Smlouvou. Při závěru o neplatno