8 C 170/2025-44 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 5. 4. 2025 do zaplacení a náhrady nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě, které poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 7 500 Kč. Žalovaný neuhradil splátku splatnou 15. 10. 2024 přes opakované upomínky, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru dne 21. 3. 2025. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala žalobkyně na základě dokladů předané ji žalovaným a z veřejně dostupných registrů. Žalovaný dlužnou částku neuhradil přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Z listin předložených žalobkyní, a to smlouvy o úvěru ze dne , datum, , potvrzení o výplatě úvěru, výzvy k úhradě ze dne 21. 3. 2025 včetně podacího lístku, výpisu z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu od 1. 7. 2024 do 31. 10. 2024, byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, dle kterého se žalobkyně zavázala poskytnou žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu, navýšenou o úrok ve výši 15 % měsíčně v 12. měsíčních splátkách po 7 500 Kč. Žalobkyně svůj závazek splnila a převedla dne , datum, na účet žalovaného 50 000 Kč. Žalovaný uhradil formou inkasa dne 12. 9. 2024 splátku ve výši 7 500 Kč, jak vyplývá z výpisu z jeho účtu z tohoto dne a další splátky již nebyly hrazeny, neboť pro další měsíce nebyl souhlas s inkasem ze strany žalobkyně nastaven. Žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k jeho úhradě do 4. 4. 2025. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána porovnáním příjmů a výdajů, které měly být zjištěny z jeho bankovního účtu, se započtením minimálních nákladů na bydlení, potraviny a běžné zboží domácnosti. Dle předloženého dokladu o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, měl být zjištěný měsíční příjem na bankovním účtu žalovaného ve výši 32 768 Kč, zjištěné náklady na bydlení 10 000 Kč a náklady na potraviny a běžné zboží 6 000 Kč. Příjem ze zaměstnání, jak vyplývá z výpisu z účtu žalovaného skutečně činil v průměru okolo 32 000 Kč měsíčně. Za období července až října 2024 však výdaje žalovaného byly vždy vyšší než příjmy, přičemž další, výraznou část příjmů tvořily spotřebitelské úvěry od , právnická osoba, . a , právnická osoba, , které například v měsíci srpnu 2024 činily 98 000 Kč, a které vyjma měsíce srpna 2024, kdy byl zůstatek na účtu kladný 300 Kč, způsobily záporný zůstatek na účtu.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 50 000 Kč, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně měla zkoumat majetkové poměry žalovaného vyhodnocením příjmů a výdajů, zachycených na jeho účtu, a zkoumáním údajů z veřejných registrů. Z výpisu z tohoto účtu za dobu od 1. 7. 2024 do 31. 10. 2024, je však patrno, že mimo měsíce srpen 2024 byly jeho výdaje vyšší než příjmy, a přitom mezi kreditními položkami jsou zejména další poskytnuté spotřebitelské úvěry. Z výdajů pak byly ověřovány pouze splátky úvěrů, uvedené ve veřejných registrech. Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Tím porušila ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o spotřebitelském č. , hodnota, uzavřená s žalovaným neplatná.9. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany (případně jejich právní nástupci) musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty ZoSÚ, podle kterého je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu, při zohlednění jeho dosavadního plnění. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, žalovaný dosud vrátil 7 500 Kč, proto je povinen žalobkyni vrátit 42 500 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky do 4. 4. 2025, proto se dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 12 % ročně od 5. 4. 2025 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. Protože žalobkyně byla ve sporu úspěšnější, přiznal jí soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu mezi procesním úspěchem a neúspěchem, tj. v rozsahu 66 %. Celkové náklady představují odměnu advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právní služby po 3 140 Kč, tři režijní paušály po 450 Kč, což po navýšení o DPH a soudní poplatek ve výši 2 040 Kč činí celkem 12 810 Kč. 66 % z této částky je přiznaných 8 455 Kč.