13 C 238/2025-31 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 760,61 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 13. 6. 2007 žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal půjčku vrátit v týdenních splátkách, z nichž poslední byla splatná 18. 6. 2008. Žalovaný dluh řádně nehradil a nejpozději od 19. 6. 2008 se s jeho úhradou dostal do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla žalobkyni postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2024, a to s účinností ke dni 9. 10. 2024. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. Žalobkyně doplnila, že žalovaný na půjčku zaplatil celkem 8 067,84 Kč, z čehož bylo 3 828,45 Kč započteno na souhrnný poplatek a 4 239,39 Kč na jistinu. K výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila tvrzení a označila důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že smlouva byla uzavřena 13. 6. 2007, kdy věřitel neměl zákonem uloženou povinnost k posuzování úvěruschopnosti dlužníka.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Z provedených důkazů soud zjistil, že dne 13. 6. 2007 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta finanční částka 20 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaný se zavázal věřiteli kromě jistiny půjčky zaplatit také souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 33 920 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 53 týdenních splátkách po 640 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 206,8 % (smlouva o půjčce č. , hodnota, ). Smlouvou ze dne 4. 10. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni, (smlouva o postoupení pohledávek vč. seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o úplatě). Předžalobní výzvou ze dne 23. 6. 2025 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ve lhůtě do 8. 7. 2025 (předžalobní výzva, podací lístek). Z nerozporovaných tvrzení žalobkyně má soud za zjištěné, že žalovaný zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 8 067,84 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o půjčce neposuzovala úvěruschopnost žalovaného. Z databáze ARAD, provozované Českou národní bankou, soud zjistil, že RPSN u korunových úvěrů poskytnutých bankami obyvatelstvu v červnu 2007 činila 12,54 %.5. Po právní stránce soud věc hodnotil dle předpisů účinných ke dni uzavření smlouvy o půjčce.6. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.7. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.8. Podle § 41 obč. zák., vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.9. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.10. Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.11. Soud aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Smlouvu o půjčce ze dne 13. 6. 2007 soud považuje za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Tento rozpor soud shledává v nepřiměřené výši sjednaného úroku. Soud je toho názoru, že „poplatek“ ve výši 13 920 Kč neměl jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků a proto je nutné jej posuzovat jako smluvní úrok. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, který konstatoval, že „v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce "spokojí" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá "zhodnotit" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky.“ Úrok ve výši 13 920 Kč, jako odměna za poskytnutí půjčky 20 000 Kč, představuje 69,6 % jistiny půjčky. Roční průměrná sazba nákladů (RPSN) předmětné půjčky činila 206,8 % a více než 16-krát přesahovala obvyklou míru nákladů spotřebitelských úvěrů, poskytovaných v daném období bankami. Takto sjednaný úrok je natolik vysoký, že se zcela zjevně příčí dobrým mravům a způsobuje absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 39 o. z., ke které soud přihlíží i bez návrhu.12. Ačkoliv obecně platí, že ujednání o úroku je oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, v nyní projednávané věci soud dospěl k jinému závěru. Soudu je totiž z vlastní činnosti známo, že právní předchůdkyně žalobkyně smlouvy s nemravně vysokým úrokem uzavírala záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti. Z povahy předmětného ujednání, jako i okolností za kterých právní předchůdkyně žalobkyně tyto smlouvy uzavírala, tedy vyplývá, že povaha jejího podnikání spočívala právě v půjčování peněz za nemravně vysoký úrok, což dle názoru soudu činí neplatnou celou smlouvu o půjčce.13. Dalším důvodem neplatnosti je také skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně se před uzavřením smlouvy vůbec nezabývala otázkou, jestli žalovaný bude schopen závazkům ze smlouvy dostát. Ačkoliv je pravdou, že zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, účinný v době uzavření posuzované smlouvy, explicitně nestanovoval povinnost posuzovat úvěruschopnost dlužníka, z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/2020 vyplývá, že obecné soudy jsou povinny zohlednit, zda věřitel dostatečně prověřil a posoudil schopnost úvěrovaných splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměl, zvláště když věřitel prověření úvěruschopnosti provedl nedostatečně a v důsledku toho uzavřel úvěrovou smlouvu s úvěrovaným, který pro svoje majetkové poměry zjevně nebyl schopen závazek splnit (srov. také rozsudek KS Ostrava, č. j. 8 Co 104/2025-258).14. V důsledku neplatnosti smlouvy o půjčce si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 457 o. z., podle kterého je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil částku 8 067,84 Kč. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky 11 932,16 Kč se tedy žalovaný bezdůvodně obohatil a proto je povinen takto získané bezdůvodné obohacení vydat žalobkyní, které byla pohledávka platně postoupena. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.15. Pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení se stává splatnou prvním dnem poté, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán. Žalovaný byl prokazatelně vyzván k vrácení dlužné částky dopisem ze dne 23. 6. 2025, kterým mu žalobkyně poskytla lhůtu k zaplacení dluhu do 8. 7. 2025. Pokud žalovaný svůj dluh ve stanoveném termínu neuhradil, od následujícího dne se dostal do prodlení a je tedy povinný zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z částky 11 932,16 Kč ve výši 11,5 % ročně od 9. 7. 2025 do zaplacení, když zákonná sazba úroku z prodlení se řídí právním předpisem účinným ke dni, kdy k prodlení došlo, tedy v tomto případě nařízením č. 351/2013 Sb. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.)16. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k výši a povaze dluhu, délce prodlení, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, soud neshledal žádné důvody pro poskytnutí delší lhůty, případně pro povolení splátek.17. Výrok o nákladech řízení má oporu v