13 C 271/2025-63 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 147,93 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 20. 3. 2024 uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit nejpozději do 20. 11. 2024, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 5 147,93 Kč. Žalovaná poskytnutý úvěr ve sjednané splatnosti nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023. Žalovaná dluh nesplnila ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, jako i nahlédnutím do dlužnických registrů a veřejných rejstříků. Příslušnou dokumentací žalobkyně nedisponuje. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaná před podáním žaloby na úvěr zaplatila celkem 12 090 Kč, z čehož bylo na jistinu započteno 4 822,73 Kč a na příslušenství 7 267,27 Kč. Žalobkyně proto vzala žalobu částečně zpět, a to v rozsahu částky 4 822,73 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 21. 11. 2024 do zaplacení. Jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo před jednáním ve věci samé, soud usnesením ze dne 11. 11. 2025, č. j. , spisová značka, řízení v odpovídající části zastavil.3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uplatněný nárok zcela neuznává. Namítla, že původní věřitel řádně neposoudil její úvěruschopnost a dále, že náklady na úvěr jsou nepřiměřeně vysoké. Žalobkyně dle jejího názoru neprokázala jak byla vypočtena výše dluhu a že vůbec došlo k přechodu pohledávky z původního věřitele. Poukázala také na to, že věc řešila rovněž v řízení u finančního arbitra, který navrhl smír, dle kterého měla žalovaná zaplatit 1 520 Kč za obě smlouvy (u původního věřitele měla rovněž úvěr č. , hodnota, )4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil, že dne 20. 3. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Úvěr byl žalované poskytnut bezhotovostní bankovním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, , z něhož žalovaná předtím provedla verifikační platbu 0,01 Kč, kterou potvrdila, že je disponentem příslušného účtu. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit v 12 měsíčních splátkách po 2 881,09 Kč, a to spolu se smluvním úrokem ve výši 14 573,08 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, , 2x výpis z účtu věřitele). Žalovaná na předmětný úvěr zaplatila celkem 12 090 Kč (přehled plateb). Společnost , právnická osoba, úvěrovou pohledávku postoupila žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy), o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna a současně byla vyzvána k úhradě dluhu (oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva ze dne 18. 12. 2024 vč. podacího lístku). Žalovaná na výzvu reagovala sdělením, že úvěrovou smlouvu považuje za neplatnou a je ochotna zaplatit pouze nesplacenou jistinu úvěru, a to ve splátkách po 500 Kč měsíčně (dopis ze dne 20. 12. 2024).5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si dlužníkem uvedené údaje náležitě ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.10. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí a úvěr poskytla pouze na základě (neověřených) informací o příjmech a výdajích, které uvedla samotná žalovaná. Žalobkyně ani jen netvrdila, že by její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala skutečné příjmy a výdaje žalované. Bez takového posouzení právní předchůdkyně žalobkyně nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalované a její schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.11. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, přičemž žalovaná jí vrátila celkem 12 090 Kč. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně platby žalované započetla na jiné nároky než na jistinu úvěru, soud k těmto zápočtům nepřihlížel, když s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy věřiteli nevznikl nárok na jakékoliv plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut. Celou uhrazenou částku je proto nutné považovat za úhradu jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V rozsahu rozdílu výše uvedených částek, tedy co do částky 7 910 Kč, která představuje dosud neuhrazenou jistinu úvěru, proto soud žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, které bylo dne 10. 12. 2025 přijato k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá.“13. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanove