13 C 328/2025-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 25 628,77 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 11. 2. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr do výše 11 500 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu s příslušenstvím vrátit, a to v denních splátkách splatných od 13. 3. 2025. Konec kreditového rámce měl nastat 4. 8. 2026. Úvěr byl žalované vyplacen ve výši 11 500 Kč, a to dne 11. 2. 2025 na bankovní účet. Žalovaná se s úhradou splátek dostala do prodlení a žalobkyně proto smlouvu dne 13. 6. 2025 vypověděla. Žalovaná se tak dne 14. 6. 2025 dostala do prodlení s úhradou celého úvěru, který však neuhradila ani po zaslání předžalobní výzvy. Žalobou uplatněný nárok sestává z jistiny ve výši 11 500 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 228,85 Kč, smluvního úroku ve výši 13 503,53 Kč a poplatku za službu „Presto“ ve výši 165 Kč. Žalobkyně dále nárokuje smluvní pokutu za prodlení s úhradou úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, přičemž žalobkyně tuto nárokuje za období od 14. 3. 2025 do 12. 6. 2025 ve výši 231,39 Kč.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalované posoudila vyhodnocením informací, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, nahlédnutím do veřejných rejstříků a nebankovních databází, jako i kontrolou poskytnutého výpisu z bankovního účtu žalované. Tímto způsobem žalobkyně dospěla k závěru, že čistý příjem žalované činil 30 000 Kč měsíčně a umožňoval bezproblémové splácení úvěru.3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že potvrdila, že s žalobkyní uzavřela smlouvu o úvěru, který následně nedokázala splácet a to z důvodu ztráty zaměstnání. Do nového zaměstnání nastoupila v roce 2025, přičemž ze svého příjmu hradila přednostně soudem stanovené výživné. Zbývající prostředky jí strhávala banka, takže její konto bylo v mínusu nebo na nule. Požádala o možnost úhrady dluhu ve splátkách po dobu 24 měsíců.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 11. 2. 2025 uzavřeli účastníci smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta finanční částka ve výši 11 500 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet uvedený ve smlouvě (smlouva o úvěru, VOP, potvrzení o autorizaci totožnosti, potvrzení o provedené platbě). Žalovaná se zavázala úvěr splatit v denních splátkách, jejichž výše měla být určena dle VOP, případně v doporučených měsíčních splátkách (předpis denních splátek). Žalovaná sjednané splátky nehradila a žalobkyně proto dne 13. 6. 2025 úvěrovou smlouvu vypověděla (výpověď smlouvy). Předžalobní výzvou ze dne 8. 10. 2025 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, potvrzení o odeslání). V rámci posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z toho, že žalovaná žije společné domácnosti s dvěma dalšími osobami, její čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč a pravidelně vynakládá 5 500 Kč na bydlení, 2 000 Kč na další nezbytné výdaje a 4 000 Kč na ostatní zbytné výdaje (výpis o posouzení úvěruschopnosti). Žalobkyně měla k dispozici výpis z běžného účtu žalované za období od 12. 2. 2024 do 8. 2. 2025, z něhož vyplývá, že žalovaná měla v období od listopadu 2024 do ledna 2025 pravidelný příjem od společnosti , právnická osoba, (13 407 Kč až 23 136 Kč). Pokud jde o pravidelné výdaje, žalovaná platila v uvedeném období nájemné (9 500 Kč měsíčně) a výživné (v listopadu 6 500 Kč, v prosinci 10 800 Kč, v lednu 0 Kč). Celkové výdaje žalované často převyšovali její pravidelné příjmy, přičemž konečný zůstatek na účtu v doloženém období (tj. k 8. 2. 2025) činil 2 867,15 Kč (výpis z účtu). Z nerozporovaných tvrzení žalobkyně soud dále zjistil, že žalovaná na úvěr nezaplatila ničeho.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala s odbornou péčí, když dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Nedostatky v postupu žalobkyně soud spatřuje především v tom, že žalobkyně sice tvrdila, že výši skutečných příjmů a výdajů žalované ověřovala mimo jiné z předložených výpisů z účtu, ovšem pokud by žalobkyně tyto výpisy vyhodnotila s odbornou péčí, musela by si všimnout, že skutečné příjmy a výdaje žalované, jak jsou zachyceny v předložených výpisech, neodpovídaly údajům, které žalovaná deklarovala v žádosti o úvěr. Zatímco žalobkyně pro účely posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela (jak sama tvrdí) z příjmu 30 000 Kč, na bankovní účet žalované byla v posledních třech měsících před poskytnutím úvěru hrazena mzda pouze ve výši 13 407 Kč až 23 136 Kč (v průměru 19 080 Kč měsíčně). Na straně výdajů žalovaná deklarovala výdaje na bydlení 5 500 Kč, přičemž skutečně vynakládala na nájemné 9 500 Kč. Pravidelně hrazené výživné pak žalobkyně nezohlednila vůbec. V neposlední řadě pak žalobkyně nepřihlédla k tomu, že celkové měsíční výdaje žalované byly pravidelně stejně vysoké (nebo vyšší) než její příjmy a žalovaná tak spotřebovávala prakticky všechny své prostředky, aniž by jí zbývala jakákoliv rezerva. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.11. S ohledem na neplatnost smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku 11 500 Kč, přičemž žalovaná jí nevrátila ničeho. Co do částky 11 500 Kč proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná závazky ze smlouvy vázaná.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Tento závěr vyplývá z rozsudku NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který byl dne 10. 12. 2025 přijat k publikování ve Sbírce rozhodnutí NS ČR s právní větou: „Je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 25