14 C 295/2025-25 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 26. 8. 2025 domáhala u zdejšího soudu po žalovaném zaplacení částky ve výši 39 359,67 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o zápůjčce.2. Soud návrhu na vydání platebního rozkazu nevyhověl a pokračoval v řízení.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Soud ve věci prováděl dokazování sdělením podstatného obsahu listinných důkazů, a to smlouvou o zápůjčce, vyčíslením pohledávky, předžalobní upomínkou, splátkovým kalendářem, výzvou k úhradě, oznámením se zesplatnění, sazebníkem úroků, dokladem o vyplacení úvěru, výpisem z internetového bankovnictví, čestným prohlášením, elektronickým výpisem, skóringovou tabulku a výplatním lístkem.5. Soud všechny důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl ke zjištění skutkového stavu věci:Mezi účastníky byla dne 11. 9. 2023 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala jako úvěrující společnost žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal uhradit za poskytnutí zápůjčky úroky v kapitalizované výši 18 855 Kč, poplatek za administrativní režim splátek ve výši 25 164 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 74 019 Kč měl žalovaný zaplatit ve 36měsíčních splátkách po 2 057 Kč, počínaje 24. 10. 2023. Smlouva byla uzavřena distančně, na dálku prostřednictvím prostředků komunikace na dálku za současného ověření totožnosti žalovaného prostřednictvím SMS kódu. Finanční prostředky ve výši 30 000 Kč byly žalovanému vyplaceny 11. 9. 2023. Žalovaný splácel splátky po 2 057 Kč. Celkem na splátkách uhradil 28 798 Kč. Dluh na jistině představuje částku 1 202 Kč. Předžalobní výzva je výzvou se základním skutkovým a právním rozborem věci, i přes doručení předžalobní výzvy žalovaný ničeho dalšího nezaplatil.6. Úvěrující společnost se nikoli řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného.7. Podle § 2395 občanského zákona č. 89/2012 Sb. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytovatel při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splácen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, je smlouva neplatná. Soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odst. 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Podle § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.13. V posuzované věci soud po projednání žaloby a zjištění skutkového stavu věci dovodil, že nárok žalobkyně je v převážném rozsahu nedůvodný. V prvé řadě se soud zabýval neuhrazenou jistinou úvěru. Za situace, kdy žalovaný doposud zaplatil 28 798 Kč, dluží úvěrující společnosti na jistině částku 1 202 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Soud dovodil, že nárok žalobkyně nelze posoudit z titulu smlouvy o zápůjčce, respektive spotřebitelském úvěru, a to pro nedostatek posouzení úvěruschopnosti, podle soudu se úvěrující společnost nikoli řádně a dostačujícím způsobem zabývala úvěruschopností, byť tvrdila, že se touto úvěruschopností zabývala dostatečně. Soud dovodil, že žalobkyně neposuzovala majetkové poměry žalovaného řádně a s náležitou pečlivostí, nezkoumala důsledně, zda je žalovaný schopen hradit závazky vyplývající ze smlouvy, když soudu nepředložila více než jeden výplatní lístek za červenec 2023, sotva tak z jednoho výplatního lístku mohla učinit závěry, jaké jsou finanční a majetkové poměry. Absentují navíc jakékoliv důkazy prokazující měsíční výdaje žalovaného. Žalovaný v převážném rozsahu jistinu uhradil, nezaplatil ale všechny splátky, neboť podle smlouvy byl povinen uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 74 019 Kč, na splátkách zaplatil pouze 28 798 Kč. Soud podle zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. dovodil, že úvěrující společnosti, tedy žalobkyně porušila příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru o posouzení úvěruschopnosti, nedostatek posouzení úvěruschopnosti, k němuž soud přihlížel i bez návrhu, způsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Soud proto nároky mezi účastníky vypořádal podle ustanovení § 87 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. Za situace, kdy žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, žalovaný doposud zaplatil 28 798 Kč, zbývá na jistině dluh ve výši 1 202 Kč. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. S ohledem na aktuální judikaturu nepřiznal žalobkyni právo na zákonné úroky z prodlení, neboť nároky mezi účastníky nejsou vypořádány podle principu bezdůvodného obohacení dle občanského zákona, ale podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, až v řízení vyvolaném žalobou o zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zkoumá schopnosti a možnosti úvěrovaného, tedy tento se nemohl doposud ocitnout v prodlení, a proto žalobkyně nemá právo zaplacení zákonných úroků z prodlení. S ohledem na skutečnost, že nároky byly posouzeny z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, a nikoli ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, soud ve zbytku žalobě nevyhověl a výrokem II žalobu ve zbytku zamítl.14. Výrok o nákladech řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně byla v převážném rozsahu procesně neúspěšná, žalovanému dle obsahu žádné náklady nevznikly, bylo proto výrokem III rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.