16 C 18/2026-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 29 070 Kč s příslušenstvím, představující v částce 15 000 Kč jistinu, v částce 9 000 Kč poplatek za poskytnutí zápůjčky a v částce 5 070 Kč smluvní pokutu. Dále požadovala náklady na uplatnění pohledávky ve výši 2 000 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se ji zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč ve třech měsíčních splátkách nejpozději do , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. Žalobkyně svou neúčast soudu omluvila.4. Soud provedl dokazování listinami, a to: předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího archu, ze kterých soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, výzva byla předána k přepravě dne , datum, . sdělením mBanky a.s. ze dne , datum, , ze kterého soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaný a že na tento účet byla dne , datum, připsána částka ve výši 15 000 Kč. smlouvou o zápůjčce ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto vrátit spolu s poplatkem ve výši 9 000 Kč ve třech měsíčních splátkách po 8 000 Kč s tím, že poslední splátka je splatná devadesátý třetí den ode dne poskytnutí.5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.7. Žalobkyně a žalovaný se dne , datum, dohodli, že žalobkyně poskytne žalované částku 15 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč ve 3 měsíčních splátkách po 8 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky obdržel dne , datum, bezhotovostním převodem na svůj účet. Žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Dopisem ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky.8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.9. Podle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.16. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k tomu žalobkyně v žalobě pouze obecně uvedla, že si vyžádala od žalovaného informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech, tyto ověřila, případně nahlédla do relevantních databází. Takové obecné tvrzení řádného posouzení úvěruschopnosti je nedostatečné, přičemž žalobkyně se o své vlastní vůli nedostavila k nařízenému jednání, a proto nemohla být poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o doplnění skutkových tvrzení a důkazů stran toho, z jakých konkrétních příjmů a výdajů žalovaného vycházela a jak tyto ověřila. Nebylo tak v řízení prokázáno, že by úvěruschopnost žalovaného byla řádně prověřena, a tudíž soud vyhodnotil smlouvu o zápůjčce jako neplatnou. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.17. Při závěru o absolutní neplatnosti smlouvy je nutno vzájemný vztah mezi účastníky vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni neuhradil ničeho Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 15 000 Kč a žalobu zamítl do požadovaného poplatku, smluvní pokuty i nákladů na uplatnění pohledávky, když tyto vzhledem k neplatnosti celé smlouvy o zápůjčce nebyly platně ujednány.