16 C 297/2025-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne , datum, domáhala po žalovaném zaplacení celkem částky 30 000 Kč s příslušenstvím s tím, že dne , datum, uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalovanému částku 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet po 6 000 Kč měsíčně. Dále žalobkyně požaduje částku 1 000 Kč jako náklad na upomínky.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud nařídil na den , datum, ústní jednání, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil; žalobkyně soudu svou neúčast omluvila.4. Soud provedl dokazování listinami, a to: předžalobní výzvou ze dne , datum, , včetně podacího lístku, ze kterých soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 51 096,13 Kč nejpozději do , datum, . smlouvou o poskytnutí spotřebitelského úvěru včetně přílohy č. , hodnota, , ze které soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 30 000 Kč na jeho bankovní účet, na dobu 12 měsíců, tedy se splatností do , datum, , za zápůjční úrokovou sazbu 20 % měsíčně. Žalovaný se zavázal žalobkyni zaplatit za poskytnutí částky 30 000 Kč úrok ve výši 72 000 K, tedy celkem 102 000 Kč. V příloze č. , hodnota, ke smlouvě pak je uvedeno, že žalobkyně žalovaného lustrovala v centrální evidenci exekucí, databázi SOLUS, vycházela z příjmu žalovaného 44 340 Kč, z nákladů na bydlení 6 230 Kč, z běžných nákladů 3 000 Kč, z výše finančních závazků žalovaného 4 000 Kč. výpisy z internetového bankovnictví, ze kterých soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne , datum, zaúčtována platba ve výši 30 000 Kč od žalobkyně.5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.6. Na základě takto provedeného dokazování soud učinil následující skutkový závěr.7. Žalobkyně a žalovaný se dne , datum, dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému částku 30 000 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 72 000 Kč do , datum, ve splátkách. Žalovaný peněžní prostředky obdržel dne , datum, bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Dopisem ze dne , datum, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 51 096,13 Kč do , datum, .8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.9. Podle § 2392 odst. 1 první věta o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále jen „ZSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.11. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU).15. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.16. Pokud jde tedy o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, k tomu žalobkyně v žalobě odkázala na přílohu smlouvy o úvěru, ve které je uvedeno, že žalovaný byl lustrován ve veřejných databázích, a dále z jakých příjmů a výdajů žalovaného vycházela. Žalobkyně soudu netvrdila a neprokázala, zda příjmy a výdaje žalovaného ověřovala. K nařízenému jednání se ze své vlastní vůle nedostavila a nemohla tak být soudem poučena podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o doplnění tvrzení a označení důkazů. Na základě toho nelze dospět k závěru, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného bylo dostačující a správné, a proto žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem, které pro ni vyplývaly ze zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.17. Soud se dále zabýval výší úplaty, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit. V daném případě žalovaný měl vrátit částku celkem 102 000 Kč a době splácení 12 měsíců. Úplata za poskytnutí zápůjčky tak činí 72 000 Kč při jistině 30 000 Kč. V této souvislosti soud o