Okresní soud ve Frýdku-Místku 16 C 96/2026-20 – Neplatnost smlouvy

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 671,54 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost , právnická osoba, uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal celkem 53 670,93 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 48 380,18 Kč, poplatku ve výši 914,59 Kč, dlužných úroků a úroků z prodlení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Soud provedl dokazování listinami, a to: osobními podmínkami - smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný se dohodli, že předchůdkyně žalobkyně umožní žalovanému čerpat peněžní prostředky až do výše částky 50 000 Kč za ročné úrokovou sazbu 48 % a žalovaný se zavázal čerpané peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem v měsíčních splátkách, jejichž výše bude žalovanému sdělena každý jednotlivý měsíc v rozpisu plateb, výzvou k úhradě ze dne , datum, , včetně podacího lístku ze dne , datum, , ze které soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do , datum, , potvrzením o úhradě úplaty za postoupení pohledávky, smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu postupovaných pohledávek a oznámením o postoupení pohledávek ze dne , datum, , ze kterých soud zjistil, že společnost , právnická osoba, převedla pohledávku za žalovaným na žalobkyni, potvrzeními o provedené transakci, ze kterých soud zjistil, že společnost , právnická osoba, zaslala žalovanému na účet č. , č. účtu, označený jménem a příjmením žalovaného dne , datum, částku 50 000 Kč, dne , datum, částku 1 771,80 Kč a dne , datum, částku 1 899,13 Kč.5. Co se týče dalších žalobkyní navrhovaných důkazů, pak tyto soud neprováděl, neboť by podle přesvědčení soudu jejich provedení nemohlo přispět k hlubšímu objasnění skutkového stavu a případně odlišného posouzení věci. Soud má za to, že pro účely rozhodnutí s ohledem na právní posouzení viz níže byl skutkový stav zjištěn dostatečně.6. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému závěru.7. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, a.s. se dne , datum, dohodla s žalovaným, že mu poskytne peněžní prostředky až do výše 50 000 Kč za úrokovou sazbu 48 % ročně, přičemž žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem v měsíčních splátkách, jejichž výše bude žalovanému sdělena každý jednotlivý měsíc v rozpisu plateb. Žalovaný obdržel dne , datum, částku 50 000 Kč, dne , datum, částku 1 771,80 Kč a dne , datum, částku 1 899,13 Kč na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný byl vyzýván k úhradě předžalobní upomínkou ze dne , datum, . Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.8. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 ZSU poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav podle citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z. Jelikož předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož jde o spotřebitelský úvěr. (§ 2 ZSU).14. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě předchůdkyně žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří, nebo neověří dostatečně, pravdivost uváděných výdajů, implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.15. Pokud jde tedy o úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně k tomu uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána na základě sociálních a demografických dat, a dále bylo vycházeno z externích a interních registrů pro účely ověření závazků žalovaného. Dále byla zkoumána bonita a udržitelnost příjmů žalovaného prostřednictvím výpisu z bankovního účtu. Soud má za to, že takové ověření úvěruschopnosti je zcela nedostatečné, neboť předchůdkyně žalobkyně neověřovala skutečné příjmy a výdaje žalovaného, a tudíž nemohla komplexně zhodnotit majetkovou situaci žalovaného a jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZSU, což má za následek neplatnost předmětné smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.16. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a na žalovaném pak bylo vrátit žalobkyni toliko poskytnutou jistinu. Žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku celkem53 670,93 Kč, přičemž žalovaný dosud žalobkyni uhradil 17 717,52 Kč a soud z tohoto tvrzení vycházel, neboť žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, kolik celkem žalobkyni uhradil. Soud tak zavázal žalovaného k úhradě částky 35 953,41 Kč a ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta, když vzhledem k neplatnosti smlouvy o úvěru nebyly platně ujednány ani úroky ani poplatky.17. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost jistiny nenastala. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti, která je buď mezi účastníky dohodnutá anebo soudem určená). Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroků z prodlení. K tomu lze odkázat i na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024 160, který tuto rozhodovací praxi rovněž respektuje. Jelikož žalovaný dosud ničeho neuhradil, je naprosto zjevné, že zatím nebylo v jeho možnostech uvedený dluh splnit.18. Vzhledem k tomu, že účastníci byli ve věci procesně úspěšní téměř rovným dílem (s přihlédnutím i k zamítavému příslušenství kapitalizovanému ke dni vyhlášení rozsudku), soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.19. Lhůtu k plnění tři dny od právní moci rozsudku soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 větou před středníkem o. s. ř., když v daném případě neshledal pro jiný postup podmínky.