40 C 35/2026-21 – Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 32 155 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci dne 6.9.2024 uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 3 000 Kč, na účet žalovaného, na základě následných žádostí o navýšení zápůjčky žalobkyně poskytla částku 4 000 Kč, 5 000 Kč, 3 500 Kč a 4 500 Kč, celkem tedy 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zápůjčku vrátit, spolu se sjednaným poplatkem ve výši 6 305 Kč, a to do 6.10.2024. Žalovaný svůj dluh nesplnil řádně a včas, když uhradil pouze 5 000 Kč. Žalobkyně dále požaduje zaplatit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný k úhradě dluhu opakovaně upomínán.2. K výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila tvrzení a označila důkazy k tomu, jakým způsobem ověřovala před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně sdělila, že skutková tvrzení doplňovat nebude a navrhla, aby soud její nárok posoudil dle ustanovení o bezdůvodném obohacení.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 6.9.2024 účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční částku 3 000 Kč (smlouva o zápůjčce, , výpis z účtu), a dále na základě žádostí o navýšení zápůjčky žalobkyně poskytla žalovanému dne 21.9.2024 částku 4 000 Kč, dne 25.9.2024 částku 5 000 Kč, dne 22.9.2024 částku 3 500 Kč a dne 22.9.2024 částku 4 500 Kč, celkově tak 20 000 Kč, když takto zapůjčené finanční prostředky se žalovaný zavázal vrátit do 6.10.2024, a to spolu s poplatkem ve výši 6 305 Kč. Žalovaný ve sjednaném termínu zápůjčku nevrátil, a to ani na základě opakovaných upomínek. Z nerozporovaného tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem 5 000 Kč. Zbývající dluh žalovaný neuhradil ani přes po poslední výzvě před podáním žaloby ze dne 30.7.2025.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. V tomto směru pak soud zaujímá negativní stanovisko, když žalobkyně vycházela toliko z údajů, které ji poskytl sám žalovaný, aniž by sama aktivně úvěruschopnost žalovaného prověřila a potřebné údaje zjistila vlastním objektivním šetřením. Za této situace soud dospěl k závěru, že povinnost ověřit úvěruschopnost žalovaného žalobkyně nesplnila, což má za následek absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.9. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, přičemž žalovaný jí vrátil 5 000 Kč. Co do rozdílu těchto částek (tj. 15 000 Kč) proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán.10. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.11. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 123/2024-66).12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, kdy ji bylo vyhověno v částce 15 000 Kč, a naopak v částce 11 305 Kč a částce 5 850 Kč včetně příslušenství byla její žaloba zamítnuta. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že účastníci měli úspěch ve věci téměř totožný. Vzhledem k výše uvedenému pak výrokem III. rozsudku soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 32 155 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 053 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), ve výši 263 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).