8 C 302/2025-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 44 856 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 39 200 Kč od 24. 2. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě, které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet každý měsíc včetně sjednaného úroku ve výši 40 % měsíčně. Žalovaný neuhradil ničeho a dluží částku 28 000 Kč, představující dlužnou jistinu a kapitalizovaný úrok za první měsíc ve výši 11 200 Kč. Dále se žalobkyně domáhá smluvní pokuty ve výši 5 656 Kč za dobu od 24. 2. 2024 do 13. 9. 2024. Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného vyhodnocením jeho bankovního účtu a lustrací ve veřejně dostupných databázích.2. Podáním ze dne 5. 12. 2025 žalobkyně změnila tvrzení tak, že žalovaný uhradil na svůj závazek částku 14 821,50 Kč a vzala žalobu zpět o částku 17 815,44 Kč s příslušenstvím a soud dle § 96 o.s.ř. v této části řízení zastavil.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (u žalovaného soud vycházel z fikce souhlasu na základě písemné výzvy), postupoval soud dle § 115a o. s. ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Soud vycházel z listin předložených žalobkyní, a to úvěrové smlouvy ze dne 20. 9. 2023, výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za dobu od 8. 6. 2023 do 11. 9. 2023, potvrzení o platbě ze dne 8. 11. 2023, 20. 9. 2023, 3. 11. 2023, 1. 11. 2023 a předžalobní výzvy ze dne 13. 9. 2024 včetně podacího lístku a rozhodoval na základě skutkového stavu, dle kterého žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 20. 9. 2023 smlouvu o úvěru, dle které žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu, navýšenou o úrok ve výši 40% měsíčně v pravidelných měsíčních platbách odpovídajících přirostlému úroku. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru vyhodnocením pohybů na jeho bankovním účtu a lustrací z veřejně dostupných registrů. Z předmětného výpisu však mohla zjistit, že žalovaný v naprosté většině měsíců při pravidelném příjmu od zaměstnavatele výdaje stejné či vyšší než příjmy, jeho stav účtu byl pravidelně mínusový a nebýt poskytovaných úvěrů úvěru od , právnická osoba, či , Anonymizováno, , překročil by i povolený debet. Výdaje žalovaného nebyly nijak vyhodnocovány.5. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 28 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle závěru soudu žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená dne 30. 6. 2023 neplatná.10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem dle § 87 odst. 1 věty třetí ZoSU. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy žalovanému jistinu ve výši 28 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil 14 821,50 Kč, proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 13 178,50 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky do 3 dnů dopisem ze dne 13. 9. 2024, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty, s.p. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením dlužné částky sedmého dne od odeslání výzvy a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 12,75 % ročně od 20. 9. 2024 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).11. Protože žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější a dle § 142 odst. 2 o.s.ř. by mu náleželo právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady spojené s tímto řízením nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.