19 C 97/2020-30 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 675 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o neuhrazené televizní poplatky. Tvrdila, že se žalovaný stal odběratelem elektrické energie, žalobkyně jej proto vyzvala ke sdělení, zda je držitelem televizního přijímače, vzhledem k tomu, že žalovaný na tuto výzvu nereagoval, má se za to, že držitelem televizního přijímače je. Přihlášením jeho osoby jako držitele televizního přijímače mu pak vznikla povinnost platit televizní poplatek, žalovaný však řádně a včas neuhradil poplatky za období září 2019 až leden 2020, čímž mu vznikl vůči žalobkyni dluh v celkové výši 675 Kč, který neuhradil ani po výzvě. Žalovaný se ve věci po celou dobu řízení nevyjádřil. Soud rozhodoval ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., neboť oba účastníci s tímto postupem projevili souhlas, resp. se na výzvu soudu nevyjádřili, přičemž byli upozorněni, že v takovém případě bude mít soud za to, že s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Z předložených listin má soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne [datum] byla žalovanému doručena výzva žalobkyně k přihlášení poplatníka ČT s poučením, že nevyhoví-li dané výzvě ve lhůtě 30 dnů, bude se mít za to, že je držitelem televizního přijímače, pročež bude brán jako poplatník televizního poplatku (výzva, příslušná dodejka). Jelikož na tuto výzvu žalovaný nereagoval, došlo v srpnu r. 2019 k přihlášení žalovaného jako poplatníka televizních poplatků (potvrzení o přihlášení, stvrzení potvrzení)., o čemž byl žalovaný informován přípisem ze dne [datum] (předmětný přípis). Žalobkyně pak žalovaného opakovaně vyzvala k úhradě poplatku ve výši 675 kč za dobu od září 2019 do ledna r. 2020 (jednotlivé výzvy s dodejkami). Co se týče pravomoci soudů ČR ve věci jednat a rozhodnout, posoudil soud věc dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 Sb., o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), podle kterého nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Žalovaný je státním příslušníkem [země], na území ČR se však zdržuje a má zde evidován trvalý pobyt na adrese uvedené shora. [příjmení] soud tak dospěl k závěru, že lze s ohledem na dané skutečnosti uzavřít, že má žalovaný na území ČR své bydliště, pravomoc soudů ČR je tedy dána. Ohledně určení příslušnosti soudu poté zdejší soud postupoval v souladu s čl. 4 odst. 2 téhož nařízení, které stanoví, že na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky, tedy dle § 9 odst. 1 o.s.ř. a § 85 odst. 1 o.s.ř., kdy dospěl k závěru, že je příslušným soudem oprávněným ve věci jednat a rozhodnout. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále ZRTP) a o.z. V řízení bylo prokázáno, že u žalovaného nastala fikce přihlášení televizního přijímač do příslušné evidence v souladu s § 3, § 4, a § 6 ZRTP, a stal se tak poplatníkem televizního poplatku ve výši 135 Kč měsíčně. Svoji povinnost platit poplatek dle § 7 odst. 2 téhož zákona v období od [datum] do [datum] však řádně neplnil, žalobkyně má tak právo na úhradu dlužných poplatků v celkové výši 675 Kč. Vzhledem k tomu, že poté žalovaný neuhradil dané poplatky včas, má žalobkyně nárok v souladu s § 1970 o.z. rovněž na zákonné úroky z prodlení, žalobkyně je přitom kapitalizovala od data splatnosti jednotlivých plateb do data vyhotovení žaloby. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I). Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná, soud jí proto přiznal dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 142a o.s.ř. plnou náhradu nákladů řízení, které jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem 400 Kč a dále náklady na zastoupení advokátem. Náklady na toto zastoupení soud přiznal ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, byla náhrada nákladů omezena dle § 14b této vyhlášky. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 200 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 400 Kč za 2 úkony (převzetí věci, žaloba) dle § 6, § 7, § 11 odst. 1 a §14b odst. 1 bod 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. a paušální náhradou hotových výdajů zástupce za 2 úkony ve věci po 100 Kč, celkem 200 Kč (§14b odst. 5 písm. a vyhl. č. 177/1996 Sb.). Odměna zástupci byla dále zvýšena o náhradu DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř., při sazbě 21% tedy o 126 Kč, když zástupce žalobkyně řádně doložil, že je plátcem DPH. Soud tak žalobkyni přiznal náklady v celkové výši 1 126 Kč. V souladu s § 149 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně (výrok II). Lhůta k úhradě tímto rozhodnutím přisouzených částek byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.