6 C 33/2024-70 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 139 861,96 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že její právní předchůdce, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), s žalovaným dne 28. 4. 2022 uzavřel smlouvu o úvěru č. 247219020, na jejímž základě žalovanému poskytl částku 142 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách po 3 012,75 Kč počínaje dnem 17. 5. 2022. Úroková sazba činila 17,3 % p.a. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas. Za celou dobu žalovaný vrátil na úvěr částku celkem pouze 19 054,46 Kč. Právní předchůdce žalobkyně proto prohlásil úvěr za splatný ke dni 22. 2. 2023. Žalovaná částka se sestává z jistiny 136 912,83 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku (za období 28. 4. 2022 – 22. 2. 2023) 8 234,50 Kč, smluvních poplatků 2 949,13 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení (za období 28. 4. 2022 – 22. 2. 2023) ve výši 11 087,95 Kč. Dále žalobkyně nárokovala i zákonný úrok z prodlení 15 % ročně a smluvní úrok 17,3 % ročně, a to vždy z dlužné jistiny 136 912,83 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:4. Ve smlouvě o úvěru ze dne 28. 4. 2022 se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému částku 142 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku splácet 96 měsíčními splátkami ve výši po 3 012,75 Kč (s výjimkou poslední splátky, jejíž výše by při řádném splácení činila 2 831,48 Kč) včetně pojištění, a to počínaje dnem 17. 5. 2022. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 17,30 % p. a., RPSN činila 19,20 %. Smluvní strany si dále sjednaly i poplatky a možnost právního předchůdce žalobkyně prohlásit kterékoliv dluhy žalovaného za ihned splatné v případě porušení smlouvy žalovaným. Z výpisu z úvěrového účtu plyne, že žalovaný částku 142 000 Kč čerpal dne 28. 4. 2022.5. V žádosti o úvěr ze dne 27. 4. 2022 podepsané žalovaným je uvedeno, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za 3 měsíce činí 19 753 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 32 000 Kč. Srážky ze mzdy, jiné měsíční splátky i ostatní nezbytné měsíční náklady žalovaného jsou dle žádosti nulové.6. V potvrzení zaměstnavatele ze dne 27. 4. 2022 je uveden čistý měsíční průměrný příjem žalovaného za poslední tři měsíce ve výši 19 753 Kč.7. Z dopisu ze dne 23. 2. 2023 a poštovního podacího archu ze dne 24. 2. 2023 se podává, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek se úvěr prohlašuje za splatný ke dni 22. 2. 2023, a vyzval ho k zaplacení dlužné částky nejpozději do 9. 3. 2023.8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2023 právní předchůdce žalobkyně postoupil předmětnou pohledávku na žalobkyni.9. Z dopisů ze dne 6. 10. 2023 a 19. 12. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvy.10. Na základě žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný dne 28. 4. 2022 uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, kde se dohodli, že právní předchůdce žalobkyně poskytne žalovanému částku 142 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet 96 měsíčními splátkami ve výši po 3 012,75 Kč (s výjimkou poslední splátky, jejíž výše by při řádném splácení činila 2 831,48 Kč) včetně pojištění, a to počínaje dnem 17. 5. 2022. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 17,30 % p. a., RPSN činila 19,20 %. Právní předchůdce žalobkyně ověřil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 19 753 Kč, výdaje však neověřoval. Žalovaný částku nesplácel řádně a včas, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil toliko 19 054,46 Kč. První prokazatelně odeslanou výzvu k plnění zaslal právní předchůdce žalobkyně žalovanému dne 24. 2. 2023. Žalovaný dlužnou částku nezaplatil ani přes předžalobní výzvu.11. Po právní stránce soud posoudil věc následovně:12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“). Žalovaný, na rozdíl od právního předchůdce žalobkyně, vystupoval v pozici spotřebitele, jednalo se tedy o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“).13. Předmětná pohledávka byla z právního předchůdce žalobkyně postoupena na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., o čemž právní předchůdce žalobkyně jakožto postupitel žalovaného řádně vyrozuměl dle § 1882 odst. 1 o. z.14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy i v době uzavření předmětné smlouvy), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Teprve s účinností od 29. 5. 2022 zní § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“17. Nicméně s ohledem na závěry vyplývající z evropského práva je zřejmé, že i smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená v dubnu 2022 trpěla sankcí absolutní neplatnosti v případě nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka.18. Tato interpretace je zřejmá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance, podle něhož články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.19. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde žalobkyni), aby dlužníka - spotřebitele (zde žalovaného) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová